Dangerous game [CZ]

2. Kapitola / Vítězství

„Tak jdem si ho proklepnout.“ Řekla jsem a úsměvem Connorovi. Došla jsem k starému známému a usmála se. „Johne, ráda tě vidím.“ No vlastně jsem i trošičku lhala. Ne, že bych ho nerada viděla, ale nemusela jsem ho.

„Chloe, zdravím.“ Pozdravil mě už starší muž, který měl ale stále dobrou formu a to se musí nechat. „Přišla sis proklepnout toho, s kterým budeš dneska závodit, co?“ zeptal se mě a já jen přikývla. „Jmenuje se Daniel Jackob. Je z Anglie a má Lamborghini Aventador. Nic jiného nevím. Nedokázal jsem najít jeho jméno v žádné databázi, prostě nikde, jako by neexistoval.“ Zachmuřila jsem se.

„To se mi nelíbí. Buď ti nedal správné jméno, nebo…“ nedokončila jsem to a pohlédla na stejně zamračeného Connora.

„Nebo dělá stejnou práci, jako my.“ Doplnil Connor. Ne. Tohle se mi vůbec nelíbilo.

„Díky, Johne. Jestli nemá na autě nějaké speciální přídavky, dneska to projede.“ Usmála jsem se a Connora už nechala na místě. Pomalu jsem šla přes závodní okruh směrem k mému autu a moc dobře jsem si všimla auta, které přijíždělo na místo vedle mě. Křivě jsem se usmála a opřela se o dveře svého naleštěného auta.

Auto zastavilo a chvíli se nic nedělo, dokud se nevypnul motor a nevystoupil z něj hnědovlasý muž s jemným strništěm. S úšklebkem obešel svoje auto a došel až ke mně. Na sobě měl na první pohled obyčejné tmavě modré rifle, černé tričko a koženou bundu. „Hele, kotě, nespletla ses? Nákupní centrum je jiným směrem.“ prohodil s další úšklebkem.

Křivě jsem se usmála a opět koukla na jeho auto. Postavila jsem se stabilně a elegantními kroky jsem si auto obešla a pozorně si ho prohlížela. Když jsem se nakonec vrátila ke svému soupeři, postavila jsem se k němu tak blízko, až jsem cítila jeho dech. „Jestli neumíš řídit, nemáš proti mně s tímhle šanci, krasavče.“ Řekla jsem svůdně, hodila rukou za něho a mrkla na něj.

„A když umím?“ vydechl, zatím co jsem stála pořád tak blízko něj.

Uchechtla jsem se. „Tak to stejně projedeš.“ Odtáhla jsem se od něj a šla směrem k autu.

 Už bych i nastoupila, kdyby mě nestáhl zpátky k sobě, a tentokrát jsme se dotýkali těly. „Uvidíme.“ Zašeptal mi u ucha a pustil moje zápěstí. Nelíbí se mi, že někdo se mnou dokáže takhle manipulovat. Očividně netušil, kdo já jsem, a i kdyby, asi by mu to bylo jedno. Udělala jsem sebevědomě krok zpátky a další dva ke svému autu. Start byl za minutu a já už si šla sednout. Sundala jsem si podpatky a pohodlně si sedla.

Otevřela jsem si okénko, abych slyšela, kdy máme nastartovat. Uslyšela jsem klakson, který označoval připravení motoru. Pousmála jsem se a bleskově nastartovala. Na prázdno jsem sešlápla plyn a auto udělalo menší hluk. Věděla jsem, že mě Daniel z vedlejšího auta sleduje. Vytáhla jsem si gumičku a vlasy si sepnula v rychlosti do ohonu. Na okruh přišla vysoká blondýna s praporem. Dala jsem si obě ruce na volant a sledovala blondýnu, která se připravila zvednout prapor.

Půlka, třičtvrtě, celá. Výstřel. Sešlápla jsem plyn a prudce vyjela dopředu. Měla jsem samozřejmě náskok, jelikož moje rozjezdy jsou vždycky fantastické. Vytáhla jsem si okénko zpátky nahoru a nastavila si podvozek na sportovní. Ve chvíli auto nepostřehnutelně kleslo a tím získalo lepší dynamiku. Plyn jsem sešlápla ještě víc, i když mě vůbec nedojížděl. Nemám ráda, když je někdo za mnou, nebo ho vidím. Ztratil se mi z dohledu. Pro sebe jsem se usmála, ale ne na dlouho. Za zatáčkou jsem si ho opět všimla v zadním zrcátku. Udělal povedený smyk do zatáčky bez toho, aby zabrzdil, smíš, přidal ještě. „Slušný, ale sleduj mě.“ Řekla jsem si pro sebe a plyn sešlápla ještě víc. To ho ovšem nesetřáslo napořád, v další zatáčce mě dohnal a my jsme podle pravidel vyjeli na deseti kilometrový okruh do města.

„Tady tě dostanu.“ Usmála jsem se a přidala. Začala jsem předjíždět auta kolem a snažila se nezavinit nějakou nehodu. Ale i když jsem ujela už pět kilometrů, Daniel mi byl pořád v patách. Zamračila jsem se a všimla jsem si blikající houkačky. „Zase policajti.“ Řekla jsem lhostejně. Policie už mě tolikrát hodila při těchto závodech, že to ani nepočítám. Nikdy mě nechytili. A taky nesměli, jinak by na mé místo po boku mého strýčka nastoupil někdo jiný a bez mrknutí oka mě sejmul. Nevypadalo to, že by to Daniela nějak dostalo z míry, ale tušila jsem, že nevěděl, kam má jet.

Ale já to věděla moc dobře. Policajty tady jde setřást pouze, když se nepostřehnutelně vrátíte na okruh. Jela jsem stále vyznačenou trasu, ale místo, abych zabočila do slepé uličky, udělala jsem prvotřídní hodiny a projela na druhou stranu. Když jsem jela naproti Danielovi, vítězně jsem se usmála, protože jsem moc dobře věděla, že tohle už nevychytá a stráví noc na záchytce.

Na obrázku je Daniel