Dangerous game [CZ]

9. Kapitola / Palačinky

Přišel Liam a vzal mu prázdný talíř. „Už si mu řekla, že vypadá jako upír?“ zeptal se se smíchem.

Zasmála jsem se. „Ne takhle jsem to nepodala, ale můžeš mu to říct sám.“ Dala jsem si ruku před pusu, protože právě přicházel Daniel.

„Jdeme?“ zeptala jsem se přidušená smíchem. Daniel přikývl.

„Ahoj, Liame.“ Rozloučila jsem se s číšníkem a šla.

„Ahoj a měj se, upírku.“ Rozesmála jsem se při narážku na Danielovu špinavou pusu.

Stále se smíchem jsem nasedla do auta, a když nastoupil i Daniel rozesmála jsem se ještě víc. „Zas tak vtipné to nebylo.“ Řekl Daniel s úsměvem.

„Bylo.“ Po chvíli jsem se přestala smát.

Daniel se na mě pátravě kouknul a já mu pohled vrátila. „Máš krásný smích.“ Řekl potichu. Koukala jsem mu do očí a nedokázala se od nich odtrhnout. Nedokázala jsem se podívat jinam, než do těch hnědých očí se zlatými střípky okolo panenky. Byli jsme tak blízko sobě, že jsem si dokázala všimnout těch zlatých střípku. Sakra. Odtrhla jsem se od něj a tím jsem se dostala z transu. Zamrkala jsem a zaostřila na prostor před sebou. Nastartovala jsem a vyjela směrem k sobě do bytu.

Jakmile zabouchly dveře mého bytu, odkopla jsem svoje boty do rohu a všimla si ručníku, který už nebyl hozený na pohovce a ani střepů u linky. Vešla jsem do své ložnice a úmyslně nechala otevřené dveře. Sundala jsem si košili a džíny, oboje jsem hodila na ustlanou postel a šla si lehnout na pohovku. Zapnula jsem televizi a nepřítomně projížděla kanály. „Co kdyby si tam už něco nechala?“ zeptal se Daniel, který právě přišel a opřel se rukama o opěradlo pohovky. Koukla jsem na něj a opět se dostala do jeho očí. Rychle jsem od něj odtrhla zrak a zaměřila se zase na plazmovou obrazovku. „Posuneš se?“ zeptal se a obešel pohovku. Uhnula jsem nohama, a jakmile si sedl, položila jsem mu je na klín a dál sledovala obrazovku, i když jsem moc dobře věděla, že na mě kouká.

Dál jsem nepřítomně přejížděla kanály a nevěděla jsem, co mám pustit. Zprávy. „…policie nám prozradila, že hledá důvod zmizených osob, které pravděpodobně prodávali drogy a…“ vypnula jsem televizi a položila ovladač na stůl.

„Proč si to vypla? Nezajímá tě, co o vás policie ví?“ zeptal se Daniel a zamračil se.

„Policie nic neví, je to jenom stádo ovcí, co se chytí na každou stopu a jdou si po ní, i když je má odlákat.“ Uchechtla jsem se a vstala. „Nikdy nepřijdou na to, kdo za tím vším stojí. Nejsou dost chytří.“ Došla jsem k ledničce. „Mám chuť na palačinky.“ Řekla jsem a prohledávala skříňky.

„Právě si snědla sto kilový hamburger a ty máš ještě na něco chuť?“ zeptal se překvapeně Daniel a sedl si na barovou židličku u linky.

„Jo, no a co, jako?“ zeptala jsem se naoko dotčeně. „Stejně tu na to nemám potraviny.“ Řekla jsem zklamaně a zamračila se na ledničku. „Zavolám na recepci.“ Vítězně jsem se usmála a Daniel se jenom zasmál. „Halo? Byt 28, chtěla bych si objednat palačinky s čokoládou.“ Řekla jsem chlápkovi, který se mi ozval.

„Slečno, my nejsme donáška jídla.“ Řekl vyrovnaně.

„No a co, že nejste donáška jídla, já chci palačinky s čokoládou a jahodami a chci to tu mít do hodiny, děkuju, jste hodný.“ Řekla jsem falešně a položila to. „Prej nejsou donáška jídla.“ Odfrkla jsem si. „To mě tak zajímá.“ Hodila jsem mobil na pohovku a Daniel se hlasitě zasmál. Dala jsem si ruce v bok a koukla na něj, ale i když mě viděl, nepřestal se smát. „Něco k smíchu?“ zkusila jsem to, ale začaly mi cukat koutky a toho si Daniel rozhodně všiml.

Začala jsem se smát taky a sedla si na opěrku gauče. Přestala jsem se smát dřív, než Daniel, protože mi to zas tak vtipné nepřišlo. Sedla jsem si na pohovku a znovu pustila televizi. Daniel se díval z barové židličky a já přepínala kanály. Padla mi tam nějaká detektivka a já se zasmála. „Potřebuju nabrat inspiraci pro své mafiánské zločiny.“ Protočila jsem oči a uslyšela, jak se Daniel uchechtnul.

Lehla jsem si a volnou ruku přehodila přes kraj pohovky na zem. Koukala jsem na seriál, od kterého jsem v životě neviděla jiné díly. „To takhle trávíš každý den?“ zeptal se z ničeho nic Daniel.

„Ne. Takhle trávím každý den, když musím hlídat fakana od tátova kámoše.“ Řekla jsem prostě a bez obalu. „Takže vlastně takhle dny nikdy netrávím. Většinou. Někdy se takové najdou.“ Pokrčila jsem rameny, i když jsem věděla, že mě nevidí.

„Jak pěkně o mně mluvíš… Se mnou.“ Poslední dvě slova řekl s důrazem a zasmál se. 

„No jo, to jsem celá já.“ Řekla jsem bez zajmu a dál sledovala seriál v televizi. Zrovna tam nějaký chlap maskoval stopy. „No to je debil, jsem lepší, než herec.“ Zamumlala jsem si pro sebe. Zvonek. Vyskočila jsem na nohy a zasmála se. „Donáška jídla.“ Odešla jsem ke dveřím a po cestě přibrala i peněženku. „Dobrý den.“ Usmála jsem se a tím poslíčka, který měl v ruce talíř s palačinkami, úplně odzbrojila a možná i málem upustil talíř. „Moc vám děkuju. Kolik to bude?“ zeptala jsem se sladce.

„Ee… Ehm…“ odkašlal si a já za sebou uslyšela tlumený smích. Dál jsem do něj bořila svůj pohled a sladce se usmívala. Poslíček se kouknul na doklad. „Nic… To nestojí.“ Mírně zakoktal a já se zatvářila naoko překvapeně. Ve skutečnosti mě to vůbec nezajímalo, ale bavilo mě, jak jsem ho přiváděla do takového stavu.

„Vážně? Jak to? Vždyť jste říkali, že nedonášíte jídla.“ zeptala jsem se ho s hranou nechápavostí a nevinností.

„Jo… Ehm… Je to na mě.“ Usmál se na mě a já se zatvářila opravdu překvapeně a následně se na něj roztomile usmála.

„Vy jste milý, moc vám děkuju.“ Podal mi palačinky a já zalezla dovnitř a se zářivým úsměvem zavřela dveře. A jakmile jsem to udělala, úsměv mi z tváře zmizel a já vešla do kuchyně a protočila oči. „ A ještě mi zaplatili palačinky.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Jsem jenom rád, že si na mě ještě nepoužila svůj ‚šarm‘, protože ten poslíček by skočil i z okna, kdybys mu to řekla.“ Zasmál se Daniel.