⫎ We Meet Again ⫍ BIllDip

~Jak To Celé Začalo~

Vešel jsem na lesní cestu a v tu chvíli to na mě dolehlo. Co? Pocit pronásledování, jako kdyby mi někdo vrážel ostrý pohled do zad. Neumím to lépe vysvětlit, jen vím, že Mabel to nebyla. Zůstala v chýši s tím, že se později vydá za Candy.
Měla v plánu párty u bazénu, na oslavu začátku prázdnin. Víc jsem nevěděl a ani nepotřeboval, stačilo mi, že mě i přes mé protesty donutí pomáhat.
Když jsem se probral z myšlenek, musel jsem se leknout. Sešel jsem z cesty a kráčel si to kolem řeky, hluboko do lesa.
Myslel jsem si že to tu znám dobře, ale netušil jsem kde se nacházím. Jako kdyby se ten les zvětšil za tu dobu co jsme zde nebyli.
Zatřásl jsem hlavou, blbost. Spíš jsem se nedokázal zorientovat, přeci jen nešel jsem tudy skoro rok.
Pak jsem ho uviděl.
Stál tam nehybně, s úšklebkem na tváři, vlasy nedbale pohozenými po obličeji a cylindrem co vždy nosil. Jeho pravá ruka byla ke mě natažená a vyčkávající na jedno pouhé, ale osudové potřesení.
Jeho splývavé a dlouhé sako mu sahalo až k patám.
Krásně zakasaná košile, ale nedbale nasazená vesta, společně s motýlkem, při pohledu na něj, vytvářeli krásný a vážný kontrast.
Jen tomu všemu scházel náznak života.
Po pěti letech co uběhly od Divnogedonu, tady stále stál a vyčkával na zvědavce, co podlehne jeho kouzlu a vysvobodí ho.

Po chvíli jsem se odvážil a udělal jeden krok směrem k němu, následující dalším a dalším za ním.
Za nedlouho jsem stál přímo před ním, zkoumající každou část jeho těla a hledající náznak toho, že je stále na živu.
Nenašel jsem ho.
Byla to pouhá kamenná socha. Ani se mi nechce věřit, že tohle, mě kdysi nazývalo Pine Tree.
Rukou jsem mu přejel po hrudi, po prasklinkách, které se tam za čtyři roky vytvořily. Kupodivu jich nebylo moc ani mech, případně lišejník neobalil jeho tělo.
Příroda si držela odstup, zjevně věděla, co za bytost to je.
A teď jsem zde byl já, pouhý člověk, který došel až k němu a nebál se ho dotknout.
Nevím proč, ale jeho zkamenělá přítomnost ve mě místo vzteku, za to co nám udělal, vyvolávala smutek. Z nějakého důvodu jsem ho chtěl zpět.
Možná to byla jen touha, zažít znovu fantastické dobrodružství nebo vina, že já jsem ten, kdo může za jeho kamenné vězení.

Neodolal jsem, má zvědavost byla silnější než můj rozum.
Chytil jsem ho za napřaženou ruku a vyčkával.
Pro mé štěstí se nic nestalo, alespoň jsem si ničeho nevšiml. Jenom prasklinky na jeho těle zmizeli a on tam stál jako nový, ale stále bez života.
Povzdychl jsem si a vydal se k chýši.
Cestou zpět jsem měl stejný pocit jako tam, jen byl silnější.

,,Dip Dope!" Zakřičela na mě Mabel ve chvíli kdy jsem vešel dovnitř. ,,Ano?" odpověděl jsem na její řev mého jména a sundal si kostičkovou košili, pod kterou se skrývalo bíle triko s krátkými rukávy.
,,Podívej co jsem našla." Přišla ke mně o podala mi mou starou kšiltovku. Moc dobře si pamatuji že si ji vzala Wendy, tak co dělala tady?
,,Dík." Řekl jsem ji a odešel do našeho pokoje.
Sedl jsem si tam na svou postel a prohlídl si kšiltovku.
Za jejím lemem byl malý, ale výrazný papírek, vytáhl jsem ho a rozevřel.
Stálo na něm jen pár slov, ale i tak málo mě dokázalo nahodit husí kůži.

Stálo tam:

Děkuji za návštěvu Pine Tree, zase se někdy stav.
Cipher

The End...?