Prošla jsem tmou po vyšlapané cestičce a pozorovala své boty dokud se přede mou nevztyčila zídka pokrytá rezatým plechem. Ohlédla jsem se a ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že tu nikdo není, jsem přehodila přes vysokou překážku svůj malinkatý batoh potištěný květinkami, plný zbytečností, které s sebou tahám kdovíproč. Stoupla jsem si na vyšší kámen a vyhoupla se na studenou zeď. Seskočila jsem a přimhouřila oči bolestí, když mě zabolel kotník z vysokého skoku. Poohlédla jsem se po batůžku a natáhla si ho na záda. Přede mnou se zjevil objekt připomínající dům. V podstatě to byl panelový dům, ale při výstavbě investor, který měl v plánu z domu udělat dětský domov, bohužel zemřel. Stavba byla zastavena a dětský domov nebyl nikdy dostavěn. Jsou tu jen betonová patra beze stěn, podepřená mohutnými sloupy a schodiště. A taky moje tajné milované místo. Dům byl tedy neobydlený. Tedy, alespoň podle katastrálního úřadu. Pravda byla jiná.
"Podívej Chade, kdo se to na nás přišel podívat!" vykřikl starý vousatý muž s bolavou nohou. Jack je jeden z těch co tu "bydlí" nejdéle. Dokulhal ke mně, když jsem vyšlapala betonové schodiště.
Muž, jménem Chad se na mě usmál a mile mi zamával.
"Ahoj, něco jsem vám přinesla!" vytáhla jsem z batohu balíček slaných sušenek. Jackovi se blýsklo v očích.
"Mohli by vám chutnat, co říkáte?" zasmála jsem se. Oba muži přikývli. Rozdělala jsem balíček a dala každému po dvou sušenkách.
"Mary, je výš," řekl Chad a zakousl se hladově do sušenky. Přikývla jsem na souhlas a vyskákala pár schodů výše. Rozhlédla jsem po betonově šedé ploše. Vedle mohutného sloupu se na červené dece povalovala skupinka lidí. Mladá matka tří dětí se ke mně podívala smutným obličejem. Podstrčila jsem ji balíček. Vím, že ji spadl kámen ze srdce, že může jednou za pár dní naplnit svým ubohým dětem žaludky. Není to hodně, to co jim dám, ale mám dobrý pocit z toho, že můžu pomoci.
"Děkuju Ti, Grace," hlesla tiše a děkovně se usmála. Kolem nohy se mi omotala Daisy, její malá dcerka. Byla krásná, ale ušmudlaný obličej ji neslušel. Kdykoliv sem přijdu, mám pocit, že jsem vyhrála nad životem. Že jsem nešťastnější člověk na světě. Mám dům, kde jsem v teple, kde najdu ledničku s čerstvým jídlem a kde je má postel. Oni tohle všechno nemají a přesto se snaží žít normálním životem.
"Gracie!," vykřikla žena středního věku a rozchechtala se. Claire je úžasná žena. Chtěla bych být silná jako ona. Už deset let se válí po ulicích, spí pod mosty, ale nikdy nikoho neprosila o pomoc. Říká, že žebrat je známka umírání. Volání o pomoc. Ale ona neumírá, jak sama říká a tak nechápe, proč by se měla někoho dožadovat peněz nebo jídla. Nikdy si ode mě nic nevzala.
"Jak se vede?" zeptala jsem se a otřásla se nad volbou svých slov. Bydlí v podstatě venku, až na to, že na ni neprší a hladoví. Jak by se asi měla mít? Jsem idiot.
"Skvěle, jdeš nahoru?" promne si scvrklé ruce a zadívá se na mě chrpově modrýma očima. Přikývnu a obejmu ji. Když vylézám schody nahoru, slyším za sebou její křik.
"Dnes je úplněk!"
Měla pravdu, je nádherný úplněk. Sedla jsem si do tureckého sedu a zatajila dech. Přede mnou svítilo celé město a nad ním dominoval měsíc. Zvláštní, vidět všechno z vrchu, z dálky. Všechno je tak maličké a světélka ve městě se zdají kouzelná. Všechen ten ruch, který vám na ulicích rve uši, je tady tak tichoučký. Slyším jen tlumené zvuky troubících aut. Světla odsud vypadají malá jako hvězdy na noční obloze.
Zavřela jsem oči a nechala letní teplý vánek přečesávat mé vlasy. Moje tělo je teď v úplném klidu. Cítím jen tlukot vlastního srdce...
_____________________________
Budu vděčná za každý komentář. *Am
