addictive (H.S.) TRANSLATION

kapitola devátá

Rozhodně jsem otevřela dveře auta na straně spolujezdce a vyskočila ven z auta. Austin zamumlal něco o tom, že naši mámě řekne, že už jsem tady, a následně vyběhl schody před naším domem a vešel dovnitř.

Slyšela jsem jak se další dveře od auta zabouchly. Harry na mě upíral všechnu svou pozornost a v jeho očích jsem přečetla nejednu otázku. Odtrhla jsem od něj pohled a hloupě koukala na dveře spolujezdce. Nechtěla jsem se k této situaci vyjadřovat.

"Ello," oslovil mě Harry, snažící se získat mou pozornost. Jeho snahu jsem ignorovala.

"Ello," zopakoval mé jméno tentokrát hlasitěji. Byla jsem odhodlána zabránit tomu, aby se tato konverzace vůbec odehrála, a tak jsem se rozešla ke schodům. Harry mě silně chytil za předloktí.

Podívala jsem se na něj, přičemž jsem se snažila vykroutit z jeho sevření, "Harry, pusť mě, prosím."

"Ne dokud mi neřekneš, co se tady právě odehrává," poručil mi a přitáhl si mě blíž k sobě. Narazila jsem do něj, má hlava nyní spočívala na jeho hrudi. Zvedla jsem svůj pohled a skrz své řasy jsem viděla jeho zelené oči, které byly plné očekávání a zmatení.

"Všichni máme nějaká tajemství, Harry," špitla jsem, "a někdy je lepší, když o nich ví jen ti lidé, kteří s tím tajemstvím nějak souvisí."

Jeho obočí se zkroutila do snad ještě více nechápajícího tvaru, než ve kterém byla předtím, "Co to má-,"

Uslyšela jsem, jak se za mnou zavřely vchodové dveře, "El, můžeš-," naše hlavy se rychle otočili na Austina, který nad námi vrtěl hlavou, "s 'dobrými kamarády' mi můžete políbit," zamumlal, "poslouchej, máma je vzhůru, tak jestli jste schopni se na chvíli přestat dotýkat a pozdravit..." a zmizel zpátky v domě.

Harryho stisk úplně povolil, byla jsem volná. Poté, co jsem vyšla schody, jsem se na patě otočila.

"Víš... můžeš jít dovnitř," zachichotala jsem se. Harry vyběhl schody a následoval mě.

Prošla jsem obývákem, všímající, jestli se něco změnilo. Alabastrově bílé stěny byly pořád stejné bílé, jen na některých místech se barva už odlepovala. Byla tady velká římsa nad krbem a cihlový krb, ve kterém snad úplně ve stejné pozici byla naházená polena a popel; tyto dvě věci, byly nejmodernější věci v celém obýváku. Uprostřed stál pozornost poutající konferenční stolek, pod nímž ležel komický červeno-hnědý koberec. Pamatuji si, jak jsem matce říkala o tom, jak se mi ten stolek protiví. Také dvoubarevné, pro mě, starověké, pohovky byly na svých místech stejně jako zelené křeslo v rohu místnosti. Připomněla jsem si člověka, který v tom křesle vždycky sedával a náhle mi to křeslo připadalo tak příšerně prázdné.

Nakoukla jsem do kuchyně, kde mou pozornost upoutal sytě žluté stěny. Nic se nezměnilo, vše bylo jako předtím.

"Hm," vydechla jsem zklamaně. Očekávala jsem, že z kuchyně zavoní známá vůně skořice.

Harry v obýváku si pro sebe něco zabručel. Sledovala jsem, jak si jako malé dítě hraje s různými náhodně položenými věcmi v obýváku. Uchopil rámeček s fotografií, kterou si poutavě a dlouze prohlížel. Byla jsem na ní já, můj bratr, máma a táta.

Rychle jsem k němu došla a doslova mu vytrhla rámeček z ruky, "Co kdybys tohle položil zpátky na své místo?" požádala jsem ho s třesoucím hlasem. Položila jsem rámeček zpátky na stůl fotografií dolů.

"To je tvůj otec?" zeptal se.

"Dneska jsi nějaké zvědavej, no ne?" zasmála jsem se a snažila se odvézt konverzaci k jinému tématu.