Neviditelná

1.

4. říjen 2017 - středa

Slyšel jsem hlasy.

Byl to jásto mých spolužáků, kteří se radovali, že už nám končí vyučování a je nám znovu udělena svoboda. Proto tu nikdo neseděl a nekoukal z okna jak zasněnej samotář s sklíčenýma myšlenkama... až na mě.

Zůstal jsem v třídě úplně sám. Hodina skončila dřív, než jsem si to mohl vůbec uvědomit, ale k odchodu jsem se pořád neměl. Díval jsem se z okna a snažil se najít motivaci. Když mě však po nějaké chvíli omrzelo pozorování podzimní krajiny, sklopil jsem zrak na svoje ruce. V tu chvíli mi moje dlaně něco připomněly.

V hlavě mi problikl záběr ze včerejšího dne, když jsem se vracel ze školy domů. Mráz mi projel po zádech, ucítil jsem úzkost v břichu, jakmile jsem si na to vzpomněl. Možná proto jsem celej den tak nesmělej... i když nesmělej jsem vlastně poslední dobou pořád.

Nemůžu prostě z hlavy vypustit to, co se včera před mýma očima odehrálo.

Pak někdo do místnosti vstoupil.

,,Blaku? Co tady ještě děláš..."

Nebyl to nikdo jiný, než náš třídní. Jak se zdá, tak se musel vrátit pro svoje věci. ,,Hodina snad už skončila, ne?" dodal nakonec. Teď už jsem se konečně vyhoupl ze židle. ,,Ehm, no, jen jsem se trochu zapřemýšlel, až jsem se tu zapomněl..." řekl jsem s humorem, ale učitel na to nijak nereágoval.

Mezitím, co si pobíral svoje věci, já se zohl pro svůj batoh pod lavicí a přehodil si ho přes rameno. Jakmile jsem tak učinil, pán třídní se na mě mile podíval. ,,Když jseš ještě tady, nemohl bys mi vzít tu mapu?" poprosí mě, i když ty jeho prosby jsou pro nás, pro studenty, spíše jako rozkazy.

No, já i tak ze slušnosti jeho "žádost" přijmu. Mapu visící na tabuli sruluju a na obou koncích ji svážu. Jak odchází učitel, odcházím i já, ale ještě než vůbec odejdu ze třídy... všimnu si něčeho třpytivého na zemi. Kleknu si k tomu a zaostřím oči. Zjišťuju, že je to přívěšek s jmenovkou Emily.

V paměti se snažím vybavit si tvář dívky s tímto jménem. A nakonec si jen vzpomenu - vždyť je to ta nejoblíbenější holka z naší třídy! Nemohl jsem si nevšimnout, že vždycky okolo sebe má hlouček lidí (a to i z jiných tříd). Není jen oblíbená u spolužáků, ale i u učitelů. Ani se nedivím. Je hezká, chytrá, talentovaná... Vsadím se, že spoustu kluků má na ni zálusk.

Ale teď zpátky k přívěšku. Zdá se, že to musela ztratit. Kdybych ji to vrátil, možná bych se díky tomu s ní mohl skamarádit. Bylo by to fajn. Nebyl bych sám a zlepšil bych si aspoň u jednoho člověka reputaci. Už bylo načase, abych se sebou něco dělal.

A taky bylo načase, abych šel. Nemůžu přeci učitele nechat čekat, ne? Přívěšek jsem si tedy schoval do zadní kapse kalhot a vydal se do učitelova kabinetu.

Třeba ji ještě dneska někde zastihnu.

---

Teď když jsem měl splněno, rychlou chůzí se vydám od kabinetu dolů k šatnám s nadějí, že tam potkám ji - Emily. Samozřejmě by to mohlo popřípadě počkat do zítra, ale moje pocity mi říkaly, že čím dřív, tím líp. V hlavě mi kolovalo několik scénářů, co by se stalo. Byl jsem nervózní. Ani nevím proč. Nikdy jsem neměl problém komunikovat s novými lidmi... asi to bude tím, že jsem s nikým kromě učitelů tady nikdy nepromluvil?

Možná to tak bude... Potom, co se stala ta nehoda, začal jsem se "skrývat" před ostatníma. Měl jsem pocit, že ať už jsem byl kdekoliv, každý se na mě díval pohoršujícím pohledem. Bylo to jako bych... měl sociální fobii.