Neviditelná

2.

Stál jsem jako socha.

Je přímo přede mnou. Zase ji vidím. Nervózně přešlapovala, žmoulala si rukávy vybledlého růžového svetru a oči měla upřené na neurčitý bod směrem dolů. Sem tam koukla na mě, ale pak hned pohled obrátila zpátky.

Vypadá úplně stejně jako včera. Byl jsem překvapený z jejího náhlého objevení, ale zároveň i rád, když teď vím, že je v pořádku. Mám pro ni několik otázek, na které bych se ji zeptal, ale měl jsem problém začít mluvit, jako předtím.

V tom tichu bylo jen slyšet v pozadí padání kapek z kohoutku do umyvadla. Díky tomu jsem si uvědomil, kde se právě nacházíme. Takhle jsem prolomil to trapné ticho.

,,C-C-Co tady děláš?!" vyjel jsem po ni. Ona se okamžitě zatvářila vyděšeně a posunula se o krok dozadu. ,,...Promiň, jestli si mě nechtěl vidět." promluvila nešťastně. Měla opravdu vysoký hlas jako dítě. No, vzhledem k jejímu vzrůstu nevypadá úplně na středoškoláka.

,,Tak jsem to nemyslel..." snažil jsem se ji utěšit, neměl jsem v úmyslu ji vyděsit. ,,Chtěl jsem říct, že tady nemáš, co dělat. Toto jsou... panský záchody." Na konci věty jsem ztišil hlas. Bál jsem se, aby mě tu někdo s ní nenašel.

Podívala se na mě klidnějším pohledem. ,,O to se nemusíš obávat. Vím, že tu nepatřím, ale nikdo kromě tebe mě tu neuvidí." řekla a pak se ušklíbla. Moc jsem nerozuměl tomu, co právě řekla. Vím, že už končí škola, ale i tak sem může někdo přijít, ať už je to student nebo uklízečka.

,,Co tím myslíš, že tě nikdo neuvidí?" Na mou otázku sklopila hlavu. Narovnala se a podívala se mi přímo do očí. ,,Všechno ti to vysvětlím, ano? Jen mi slib, že mi budeš věřit."

Nevím, jak moc jsem byl zmatenej, ale měl jsem z toho divný pocit. Možná mám jen strach.

Dívku, kterou jsem zachránil před jejím zlým osudem, teď stojí přede mnou a kouká na mě těma modrozelenýma očima, ve kterých bych se dokonce svého života utápěl. Měl jsem strach z toho, čím si ona vším prošla. Nakonec jsem nasadil vážnou tvář a přikývl.

Ona taky přikývla. Ještě než začla povídat, zhluboka se nadechla.

,,17.září 2017, 19:07. V tuto dobu jsem se probudila v tomto městě, na náměstí. Ležela jsem uprostřed silnice. Vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem se tam dostala nebo co se stalo. A co víc, nepamatovala jsem si, kdo jsem já. Ztratila jsem všechny svoje vzpomínky. Zmatená, bez nejmenšího ponětí, jsem se rozhlídla kolem sebe. Viděla jsem lidi, jak chodí po chodníku, po obchodech. Nikdo z nich si však nevšiml, že tu nebohá holka jako já leží na neobvyklém místě. Nechápala jsem to. Bylo to jako bych se tam objevila zničehonic, aniž by si mě všimli nebo mě prostě oni nevidí."

Z neznámého důvodu se ocitla na neznámém místě, ztratila vzpomínky a nikdo si jí nevšímal... znamená to, že...?

,,Stále v šoku jsem pořád seděla na jednom tom místě, kde se najednou po mém pravém boku vynořilo světlo. Hlavou jsem se otočila směrem k světlu - auto jelo proti mně. Než jsem se však mohla vůbec pohnout, bylo pozdě. V moment, kdy jsem si myslela, že už je po mně, nic se mi ve skutečnosti nestalo. Auto nezastavilo, viděla jsem jak jelo skrz mě, ale neucítila jsem nic. Byla jsem naživu, bez žádného zranění. Aspoň myslím. Bylo to až moc skutečný, aby to byl sen. Bylo to až moc nereálný, aby to byla skutečnost. Po tomto incidentu jsem se zvedla ze země. Nohy se mi klepaly, ale odvážila jsem se vydat za davem lidí, kteří si stále všímali svého. Ale ať už jsem udělala cokoliv, bylo to zbytečné. Mluvila jsem na ně, stoupla si před ně, mávala na ně - nereágovali. A když jsem se jich všech dotkla, stalo se mi to samý, co s tím autem."

Ona je...

,,Zjistila jsem, že jsem..."

,,...neviditelná."

Neviditelná.

Tohle slovo jsme řekli oba zaráz. Překvapeně na mě pohlédla. Já jen zmateně sklopil hlavu k zemi. Jestli je opravdu neviditelná, jakto, že ji vidím já? Je to vůbec pravda?

Začal jsem cítit úzkost z tý zmatenosti, proto jsem na ni začal chrlit otázky.

,,Takže ty jsi... mrtvá?"

Vylekala se. ,,N-N-Ne, teda chci říct... Je to jedna z možností, ale nemůžu říct, že... to tak je."

,,A proč já? Proč zrovna já tě vidím a oni ne?" zvyšoval jsem svůj hlas.

,,To já nevím. Proto jsem přišla za tebou. Jsi první člověk, co mě vidí... a ten, kdo mě zachránil."

V hlavě mi zase problikl ten obraz jí, jak ji držím v náručí. Mráz mi projel po zádech. To je to, na co jsem ji chtěl ze všeho nejvíc zeptat.

,,Tak mi pověz. U toho mostu... co to mělo znamenat?"

Na chvíli zamrzla. Pak se uvolnila a smutně se usmála. ,,Pokusila jsem se zabít."

Zaskočilo mi. I přesto, že jsem čekal tuto odpověď, byla to jak kudla, co mě právě bodla do srdce.

Jak se může u něčeho takového usmívat?

,,Nedokázala jsem takhle žít. Ty dny a noci byly jak noční můra. Neměla jsem žádný domov, nic, nikoho. Doufala jsem, že třeba najdu nějaký to řešení a že se mi vzpomínky jednou vrátí, ale po těch týdnech jsem to už psychicky nezvládala. Proto jsem se rozhodla, tak jak jsem se rozhodla. A lituju toho... ale zároveň jsem šťastná. Protože bych nepotkala tebe."

Zněla opravdu šťastně.

,,Tak se tě chci zeptat - půjdeš se mnou?" natáhla ke mně ruku. ,,Pomůžeš mi?"

Pohlédl jsem do dívčí tváře, která se pořád usmívala, ale to lesknutí v její očích prozrazovalo její smutek. Čekala, až ji podám ruku,

kterou jsem ji nakonec nepodal.