Neviditelná

3.

Nepodal jsem ji ruku.

Proč jsem ji nepodal ruku? Kdybych jí ji podal, znamenalo by to, že ji věřím. Jenže já nevím, jestli ji věřím. Chtěl bych, ale-- ...něco mi říká, že nemůžu. Něco mi nesedí. Z jejího vypravování a těch jejich nešťastných výrazů to zní opravdicky. Ale sám ten příběh... může něco tak nereálného... se stát reálným?

Třeba si ten příběh jen vymyslela. Ale kdyby byl vymyšlenej, proč by sakra skákala? Mohla mít k tomu jinačí důvod?

Pořád měla napřáhnutou ruku ke mně a pořád se na mě usmívala. Ucítil jsem zvláštní bolest v břichu. Změřil jsem si pohledem její malou postavu. Vzpomněl jsem si jak lehoučká byla, když jsem ji držel. Zajímalo by mě, jestli to bude stejné jako včera, když ji teď chytím.

Nakonec jsem ji tu ruku podal - jenže za jiným účelem. V očích se ji rozzářily jiskry, které však po chvilce zmizely, když jsem ji ruku pořádně zmáčkl. ,,H-Hej-!" vyjíkla tiše. Mezitím, co jsem ji pevně držel, druhou rukou jsem putoval od jejího zápěstí k paži až skoro k ramene. Byla tak drobná, že jsem celou svou dlaní obmotal její paži.

Přitáhl jsem si ji k sobě blíž. Naše tváře byly tak blízko, až se naše nosy dotýkaly. Červenala se. Divím se, že se nesnažila vyvlíknout, i přesto šlo z ní vycítit, že se bojí.

,,Řekni," zašeptal jsem nebezpečně, ,,můžu ti věřit?"

Díval jsem se na ni sériózně. Ona se však očnímu kontaktu vyhýbala. Pozoroval jsem, jak obě její duhovky skáčou z jedné strany na druhou.

,,J-Já, já..." zděšeně se snažila dát dohromady nějakou větu, ale nevěděla jakou.

Znaveně jsem vydechl. Nechtěl jsem ji tak trápit, tak jsem ji pustil. O pár kroků se posunula dozadu. Rukou, kterou měla volnou, ihned začala opečovávat druhou ruku, kterou jsem ji doteď pevně tisknul. Teď se opravdu tvářila naštvaně.

,,Ty mi nevěříš...?" vydala ze sebe.

,,Nejde to." řekl jsem prostě. ,,Jestli to, co říkáš, je pravda, dokáž to."

Zamrzla. ,,A jak chceš, abych ti to dokázala?"

Zadrhl jsem se nad její otázkou. Avšak z jejího vypravování jsem si vzpomněl na něco, čím by mi to mohla prokázat. ,,Zkus dveře." navedl jsem ji. Nechápavě na mě koukala. ,,To auto skrz tebe projelo. Znamená to teda, že umíš procházet skrz věci, ne?" vysvětlil jsem. I tak se netvářila o nic líp než předtím.

Postavila se před dveře, které si potom pohledem důkladně prohlídla. Dost viditelně polkla. Nervózně natahovala ruku a pomalu se s ní přibližovala ke dveřím. Těsně předtím zavřela oči, které otevřela hned potom, co ucítila, že se její ruka dotýká dvěří.

Nepodařilo se.

Zkoušela to ještě párkrát, ale prostě se nedařilo. Podívala se na mě. Vypadala beznadějně. Z mého kamenného pohledu mohla poznat, že ztratila mou důvěru. ,,Neumím to ovládat!" vyhrkla ze sebe.

,,A co jsi udělala, že tě to auto nepřejelo?"

,,N-Nic. Možná to jen funguje, když jsem v nebezpečí."

,,A co mám dělat? Vystrašit tě? To už jsem udělal."

Na to nic neřekla, jenom se opět na mě podívala nepříjemným pohledem.

Co bych měl dělat teď?

To samý si asi říká i ona. Vyhrnul jsem si rukách na levé ruce, abych se podíval na čas mých digitálních hodinek. Za chvíli tu budou zavírat. Zdá se, že mi nezbývá nic jiného, než...