Čtyřka: Sluší ti to, Tris [divergent]

Sluší ti to, Tris

Už si ani nepamatuju, čím mě Zeke tak rozesmál, ale bylo to k popukání. Jáma se mi komíhá před očima, jako kdybych stál na houpačce. Přidržím se zábradlí, abych nespadl, a obrátím do sebe poslední hlt neznámého alkoholu.

Útok na Odevzdanost? Jaký útok? Nemůžu si vzpomenout.

Můžu. Ale právě teď se ta lež příjemně poslouchá.

V hloučku lidí zahlédnu plavé vlasy. Sklouznu pohledem trochu níž a zjistím, že patří Tris. Pro jednou na sobě nemá několik vrstev oblečení ani košili upnutou až ke krku. Pod látkou rozeznávám obrysy jejího těla - nech toho, okřiknu se, než svou myšlenku stačím rozvinout.

"Tris!" Slovo mi vylétne z úst a nelze ho zastavit ani kdybych chtěl, a já nechci. Vykročím k ní a vštetečných pohledů Willa, Ala a Christiny si nevšímám. Mou pozornost připoutá něco jiného - její oči jsou příliš jasné a pronikavé.

"Vypadáš jinak," řeknu. Chci říct "starší" ale nechci, aby si to vyložila v tom smyslu, že předtím vypadala nedospěle. Možná nemá plné ženské křivky, ale nikdo, kde se na ni skutečně podíval, už ji nemůže nazvat dítětem. Ne s tou její dravostí ve tváři.

"Ty taky," podotkne. "Co tady děláš?"

Piju, napadne mě, ale toho si už asi všimla.

"Flirtuju se smrtí," odpovím se smíchem. "Popíjet nad propastí není asi ten nejlepší nápad."

"Ne, to není." Nesměje se. Tváří se nedůvěřivě. Čemu něvěří, mě?

"Nevěděl jsem, že máš tetování," zamumlám, když sklouznu pohledem níž. Jsou to tři černé vrány. Působí jednoduše a přitom věrohodně, jako by měly opravdu vzlétnout. "Chápu. Vrány."

Chci se jí zeptat, proč si na sebe nechala zvěcnit věc, které se tak strašně bojí, proč nechtěla na svůj strach zapomenout. Možná se za své slabé stránky nestydí tak jako já za své. 

Ohlédnu se za Zekem a Shaunou. Stojí u zábradlí a dotýkají se rameny.

"Pozval bych tě mezi nás, ale takhle mě nemáš vidět."

"Jak takhle?" zeptá se. "Opilýho?"

"Jo... i když ne." Najednou mi to všechno nepřipadá k smíchu. "Spíš skutečnýho."

"Budu dělat, že jsem nic neviděla."

"To je od tebe milý." Nakloním se k ní blíž, než jsem původně zamýšlel. Do nosu mi zavoní její vlasy a na rtech ucítím její chladnou a tolik jemnou tvář. Cítil bych se trapně, že se chovám tak pošetile, tak přímočaře, kdyby se ode mě pokusila odtáhnout. Ale nic takového neudělá - naopak se ke mě ještě trošičku přivine. "Sluší ti to, Tris," složím jí kompliment, protože si nejsem jistý, že to ví.

Tentokrát se zasměje ona. "Uděláš pro mě něco? Nespadni do tý propasti."

"Rozkaz."

Usměje se. A já si poprvé položím otázku, jestli se jí líbím. Jestli se na mě dokáže usmívat i v mém podroušeném stavu... pak mám možná šanci. Jedno vím ale jistě: na chvíli mi pomohla zapomenout na všechno zlé, a to se ještě nikomu nepodařilo.