Úplně jednoduše: Bax, House a Wedry FF

Úplně jednoduše: První část

„Brusle, brusle, brusle," skandovala si pro sebe Majda, když si zavazovala těžké boty, které nosila místo zimních. Kenny stál před ní a trpělivě čekal. On sám nosil jen tenisky, takže mu obouvání netrvalo tak dlouho.

„Kde se sejdem?" zeptala se Majda, když s konečně zavázanými boty vstala. Kenny jí podal bundu: „Sára s Féďou už tam jsou a Marek s Ondrou dorazí asi nastejno s náma."

Majda přikývla na srozuměnou.

Cestou na kluziště to nebylo zrovna dvakrát jednoduché, protože v tu dobu jezdilo příliš mnoho lidí, a tak se na sebe v metru mačkali. Viděli to oba jako menší zlo, než aby na kluziště šli pěšky. Metrem to trvalo necelou hodinu, ale zase jeli oklikou a pěšky by to nejspíš vzali přímo, i když kdo ví, jak by to dopadlo.

S Markem a Ondrou se potkali ještě na cestě. Byla to celkem náhoda, že se neminuli, ale nejspíš to bylo díky tomu, že Ondra s Kennym byli vysocí atleti a jejich hlavy převyšovaly obyčejné lidi, takže se spolehlivě v davu našli.

„Jo jo, už jsme tady. Kenny kupuje vstupenky," křikla do telefonu Majda, aby přehlušila vřavu okolo sebe. Ve chvíli, kdy si uklízela telefon, jí do ruky vrazil nějaký malý kluk, který se kolem ní prohnal, a ona ho málem upustila. Bylo tam opravdu moc dětí, i když byl všední den.

„Ona je tu nějaká akce?" optal se Marek prodavačky, která vypadala, že už toho má dost.

„No jo, nějakej ředitel se rozhodl dneska udělat den her, takže si to tady předplatil pro jeho školu."

„A tak my tam můžeme?" zeptal se překvapeně Kenny.

„Samozřejmě," odvětila prodavačka: „Ta jejich akce už skončila, ale spousty z dětí tu zůstalo."

Vevnitř to bylo peklo.

Na každých pěti krocích stálo nějaké dítě a Majdě začala povadat nálada. Tak moc se těšila, že po letních měsících si zase pořádně zabruslí, a teď jí to kazila nepředpokládaná akce nějakého ředitele. A ještě něco. Divný pocit, který zatím nedokázala určit. Jo, jen kdyby věděla, co se ještě ten den stane a rozpohybuje kaskádovitý sled událostí.

Sára se k nim prodrala skrz skupinku nejspíš deváťáků, kteří na po ní házeli nadržené pohledy. Když pak zpozorovali Ondru s Kennym, kteří se na skupinku podívali výhružnými pohledy, skupinka sklapla a odebrala se kamsi na druhou stranu stadionu. A Sára nevypadala, že si toho vůbec všimla. Všichni se pak dohrabali k Féďovi, který sám, což pro něj musela být těžká práce, jelikož měřil sotva sto šedesát a vážil ani ne padesát kilo, střežil místa na sezení.

„Ty, Sáro, proč si našeho hobita nechala střežit lavičku," začal Kenny a všichni hned věděli, že to co dodá, bude zase narážka na její váhu: „když ty sama bys zasedla jednu celou a nikdo jiný by se na ni už nevešel?"

Na obranu Sáry, po jedněch práškách se v ní začala hromadit voda, takže během jednoho půl roku přibrala skoro třicet kilo, ale během dalšího to zase všechno shodila, jen její pozadí zůstalo větší, než měla předtím. A Sára byla zarytý flegmatik. Cokoli o ní kdokoli řekl, jí šlo jedním uchem tam a druhým ven.

Sára Kennymu vlepila jen lehký pohlavek, ostatně jako vždycky, když si z ní její bratr dělal srandu, a pak se rozesmála.

Veselou náladou oplývali ještě ve chvíli, kdy všichni postupně vstoupili na kluziště, taky proto, že oni byli oblečení do tepláků a mikin, kdežto všechna děcka byla nabalená v zimních bundách kulichách a rukavicích.

Majda měla dobrou náladu dokonce i ve chvíli, kdy zády najela na nějakého klečícího kluka a následně přes něj přepadla tak, že se o led praštila do hlavy. Brýle jí nárazem spadly kamsi za hlavu. Slzy jí bolestí vhrkly do očí a z nosu se jí spustila krev.

„Pane Bože, já se strašně omlouvám." Majda pomalu rozmrkala náraz, když se nad ní sklonil cizí člověk s vyděšeným výrazem. Rozmazaný obličej a zastřený hlas jí byl povědomý, i když si v první chvíli nedokázala vybavit, odkud ho zná.

„Majdo!" To už křičel Kenny. Zastavil se u její hlavy a odkudsi vytáhl papírový kapesník, kterým jí zacpal nos. Slyšela, jak se podivně známý neznámý pořád omlouvá, ale už ne jí, ale jejím kamarádům. Kenny jí pomohl si sednout a podal jí brýle, aby aspoň něco viděla. Marek křičel na podivně známého neznámého, že je to kretén, Sára vedle něj přikyvovala a Ondra za nimi stál jako obří bodyguard. Féďa sjel po kolenou a opatrně zkontroloval Majdinu pravou ruku. Naštěstí to nebyl nijak velký náraz, aby jí rameno nevyskočilo z kloubu.

„Co noha?"

„Taky v pohodě, myslim," odvětila Majda: „Pomůžete mi vstát?"

To už se k podivně známému neznámému připojili jeho tři kamarádi, dva kluci a jedna holka. Marek se pustil i do nich. Samozřejmě oni si to nenechali líbit, a především ta holka. Hned od prvního pohledu se Majdě nezamlouvala, zvlášť když jí postupně došlo, s kým se to srazila.