Následující čtyři dny, až do neděle, se staral o sebe. Pouze o sebe. Začal více jíst, aby nabral nějakou sílu. Více chodil ven, aby se trochu opálil, protože jeho kůže se podobala barvy stěn v léčebně.
Nakoupil si nové oblečení. Také sluneční brýle a kšiltovku. Přibyl mu i nový a pořádný telefon. Po dlouhé době si užíval svobody. Naposeldy to bylo před pěti lety. A teď už je dospělý.
Teď už byl dospělý a plně si uvědomoval jednu věc. K tomu aby člověku mohl žít, potřebuje důvod. On ho měl, měl cíl a přesně věděl co chce dělat. Chtěl najít svou matku a udělat jí, to co ona jemu. Nechat ji na pospas zoufalství.
Jeho matka odešla, když mu bylo sedm, aby si založila novou rodinu s pravděpodobně lepším dítětem. Nechala ho samotného s někým koho nesnášel - se svým otcem. Alkoholikem, násilníkem, agresorem. Zlomila mu jeho malé dětské srdíčko a nechala ho úplně samotného. A to jí nikdy neodpustí.
Chtěl se jí pomstít a přísahal, že to udělá. A taky že ano. Potřeboval ale vypadat nenápadně. Nemohl zůstat sám. K normálnímu životu mu chybělo pár věcí. Vzdělání, práce, přátele.
To byl jeho cíl. Vzbudit v každém dojem, že je naprosto normální člověk. Hned v pondělí se tedy obléknul vzal si své milované nové sluneční brýle a vyšel ven, najít si nějakou práci.
***************
„Jistě, chápu, a vůbec to nevadí." Usmál se na slečnu před sebou a pak se postavil, uklonil se a s úsměvem odešel. Ihned po té zbyla po úsměvu jen kamenná tvář a koulící hluboké oči.
„Bez vyučení tady nedám ani ráno. Už sedmý pokus o práci..." opět mluvil sám se sebou když měl namířeno domů. Najednou se ale zastavil.
„To znamená že jako budu muset do školy? Ani mě nehne." i když sám své myšlenky odbyl, věděl, že by to nebylo na škodu. Vyrostl mu úšklebek a na patě se otočil.
„Je půl jedné... Škola bude jistě ještě otevřena..." vydal se tedy s úsměvem k místní střední multimediální škole a, a rozodl se, že dnes se stane jejím novým studentem.
