Velká rána.
Výstřel.
A pak temnota.
V tu chvíli malému třináctiletému chlapci vypadla odjištěná zbraň z rukou.
Avšak jeho otec klesal k zemi stejnou rychlostí jako upuštěná střelná zbraň.
Syn nad touto skutečností nějak nepřemýšlel. Proč by taky měl? Svého cíle už dosáhl.
A tak se jen posadil k televizi a zapnul si svůj oblíbeným pořád.
Venkovní dveře byly zamčené a okna zabarikádované.
Jídla měl dostatek a tělo jeho otce bylo zamčené v sklepě.
Neměl důvod se trápit ani bát. Tedy do té doby dokud se do jejich domu po třech týdnech nedostala policie.
To bylo od vraždy jeho otce poprvé, ale též naposledy, co viděl denní světlo.
Pak už měl ve vzpomínkách jen doktory a bílé zdi. Nicméně věděl, že to se už brzy změní.
Naučil se vycházet s ostatními, říkat a dělat to, co chtěli. Smál se když to bylo vhodné, tvářil si smutně či provinile, když byla vhodná situace. Skvěle si takto dokázal obtočit lidi kolem svých hubených prstů.
Naučil se číst lidské myšlenky, rozpoznávat osobnosti pouhým pohledem do očí. Věděl, co na koho platí a patřičně toho využíval.
Po čtyřech letech mu přestali dávat prášky a za dalšího půlroku už měl v této nemocnici a v lidech v ní tak perfektně jasno, že dostal vše co chtěl. Včetně svobody.
Po tom co si omotal jednu mladou doktorku kolem prstu na tolik, že se s ní i vyspal, byl propuštěn. Ona doktorka mu to zařídila. Ale on věděl, že zde jeho příběh ještě nekončí.
