Bylo to první ráno. Těšil se do školy, nemohl se dočkat až zapadne do kolektivu ale... Když si uvědomil, že ho bude každý den nutit vstávat ten řvoucí budík který dnes málem vyhodil z okna, tak myslel že se půjde zabít rovnou.
Nicméně teď už byl najezený, ve svém batohu z léčebny měl knihy od pana ředitele a stál před svou skříňkou v obrovské škole plné cizích lidí. Nebyl nervózní, neměl strach. Neměl důvod. Jestliže toto nevyjde, může kdykoliv ze školy odejít a nemusí ho to trápit. Ale on věřil že to vyjde. Že si najde přátele. Ehm... „Přátele".
Rozhlédnul se kolem sebe a vybral si jednoho kluka který zrovna šel okolo. Položil mu ruku na rameno. Rychle se na mě otočil. Vypadal dosti překvapeně.
„P-promiň že jsem tě vylekal ale... Potřeboval bych pomoct." řekl vcelku nervózně a odpovědí mu byl menší úsměv od toho kluka. Byl výrazně vyšší než on a měl blonďaté vlasy. ,,Tak počkat. Proč má proboha blonďaté vlasy?! No... To je jedno, myslím" prolétlo mu hlavou.
„Oh, jistě. Co potřebuješ?" zase ten jeho úsměv. ,,Je celkem hezký." Pomyslel si.
„N-no... Nastupuji tu dnes do prváku a potřeboval bych-"
„Ty jsi Min Yoongi?" skočil mu neznámí do řeči a on jen překvapeně kývnul.
„Ach... O tobě nám učitelka včera říkala. Že prý dneska přijdeš. Jsem Kim Taehyung." natáhl k Yoongimu ruku. ,,Počkat. To jí mám jako zmáčknout? Asi bych měl. No.... A tak to tedy udělám. Ale s falešným úsměvem ho pustím hned, jak jen je to možné." docela mu vadilo, že nemůže přemýšlet nahlas.
„Chodíš se mnou do třídy." zase začal blonďák. Na Yoongiho samotářský vkus byl chlapec až příliš upovídaný, ale na to si bude muset zvyknout. Přeci jen... Toto není léčebna.
„Opravdu? Takže bychom mohli jít spolu do třídy ne?" Vesele se usmál a hlavou mu prolétla další myšlenka. ,,Za toto nadšení bych si zasloužil Oskara."
„Jasně! Budu moc rád!" Chlape se vydal někam dopředu a po schodech nahoru. Tohle byla opravdu velká škola.
,,Tohle bude ještě dlouhý den." povzdychl si tmavovlásek a vydal se za nově poznaným chlapcem.
