Seděli jsme všichni kolem kuchyňského stolu a mezi námi ležela obálka. Všichni jsme na ni upřeně koukali, a nevěděli co říct. Bylo to lehce děsivé. My sami doma, rodiče beze stopy zmizeli a najednou se na zahradě objeví obálka s našimi jmény. Bylo to děsivé, hodně děsivé. Všem se nám hlavou honily asi podobné myšlenky. Kdo ji tam dal? Co v ní je? Má to něco společného se zmizením našich rodičů?
„Otevřeme ji?" Vytrhl mě z myšlenek sestřin hlas. Bylo jasné že to bude Sofie, kdo se první zeptá. Trpělivost nebyla její silná stránka a vždy jednala zbrkle. Zvedli jsme oči, a koukli se na sebe. Všichni jsme věděli, že musíme, ale nikomu se do toho nechtělo. Nakonec Ignis natáhl ruku a vzal obálku. Všichni jsme se seskupili za ním a koukali mu přes rameno. Třesoucími prsty obálku obrátil a začal jí rozlepovat. Vytáhl z ní složený list papíru, který mu z třesoucích se rukou vypadl na stůl. Morgan ho rychle sebrala, a třepnutím rozložila. Objevila se poloprázdná stránka popsaná pár větami a v pravém dolním rohu se skvěl rudý znak, rozevřená dlaň jejíž prsty se dotýkaly kruhu. Uprostřed dlaně bylo otevřené oko, taktéž rudé.
Nahoře stálo: Zdravím vás moji milí sourozenci. Vím, že asi nevíte, kdo jsem, ale vězte, že jsem tu pro vaše dobro. Vaši rodiče jsou prozatím v pořádku, ale pokud byste nespolupracovali, tak vy mohli přijít k újmě, a proto se za příštího úplňku všichni, opravdu všichni, dostavíte o půlnoci na šibeniční vrch za městem. Nebojte nechystám se vás popravit, ale doporučuju přijít včas, jinak vaši rodiče špatně skončí. Podepsaná byla jakási Sekta Dní.
Všichni jsme tiše stáli na místě. Myslí to vážně? Nebo si z nás jen někdo dělá srandu? Jsou rodiče opravdu v pořádku? Proč zrovna o půlnoci za úplňku na Šibeničák? „Půjdeme tam?" prolomila jsem to strašidelné ticho.
„Asi nám nic jiného nezbývá." Odvětil Ben. „Ale připravíme se na ně. Vezmeme si nože a nenecháme se překvapit."
V noci jsme všichni spali u kluků v pokoji. Já se nastěhovala k Rossovi do postele, a on si ani nestěžoval. Asi byl rád, že nebude v noci sám. Všichni jsme se báli, ale nikdo z nás to nechtěl přiznat.
Ráno jsme všichni normálně vstali, a začali se chystat do školy. Skoro to vypadalo, že se včera nic nestalo jedině naše neobvyklá zamlklost napovídala tomu, že něco není v pořádku. Dokonce i Ben se Sof chápali vážnost situace. Před odchodem z domu nás ještě Ignis upozornil, že o tom nikomu nesmíme říct ani slovo. Poté co jsme mu to odpřisáhli, jsme vyrazili na autobus. Celou cestu nikdo z nás neřekl ani slovo. Na školním dvorku jsme se rozloučili a popřáli si hodně štěstí a zamířili jsme do svých tříd. Já s Rossem jsme vyrazili do tělocvičny, neboť jsme začínali tělocvikem. U šaten jsme se rozdělili a šli se převléknout. Hodina probíhala celkem normálně dokud jsem nemusela jít skákat přes kozu. To je má noční můra. Jako malá jsem si při tom zlomila zápěstí a od té doby jsem to nezkoušela. Učitel byl nezlomný, takže jsem musela. Byla jsem tak vyklepaná že jsem se nedokázala soustředit. Nemohlo to dopadnout jinak než zraněním. A taky nedopadlo, skončila jsem na zemi s vymknutým zápěstím a učitel se na to ani nepodíval a řekl že to nic není. O velké přestávce jsme se sešli se sourozenci.
„Všechno v pohodě?" Zeptal se Ignis. Mor, Sof, Jett i Ross přikývli. „Co vy dva? Děje se něco?"
„O přestávce jsem našel ve skřínce obálku. Byl v ní stejný papír se stejným znakem. Stálo tam: Mysli na rodiče, Bene." Vytáhl z kapsy stejnou obálku jako jsme našli doma akorát jen s jeho jménem.
„Já ji taky našla akorát v kapse své mikiny, která vysela celou dobu v šatně. Ještě jsem ji neotvírala." Podala jsem jim obálku se svým jménem. Ignis ji otevřel a rozložil list papíru.
„Mysli na rodiče, Elorin" ozvalo se za námi. „Na co si tu hrajete?" otočili jsme se, a stanuli jsme čelem skupince maturantů s Tobiášem. Byl to veliký hromotluk, který nám velice rád znepříjemňoval pobyt ve škole.
„Nech nás na pokoji. To je naše věc." Odsek mu Jett, vzal mě kolem ramen a odváděl mě pryč.
„Kampak? Copak neutíkáte pryč? Ještě jsme neskončili." Oznámil nám a přistoupil o pár kroků blíž. My jsme naopak začali couvat. Najednou se ozval zvonek a my se otočili a rychle se vypařili do tříd abychom neměli problém.
Když jsme se poté sešli u oběda, každý jsme měli svoji obálku se stejným obsahem. Byli jsme celkem vyděšení. Cestou domu jsme neřekli ani slovo, ale nikdo jsme netušili, co se stane odpoledne a jakou vlnu reakcí to spustí. Doma jsme se všichni zavřeli do svých pokojů a postupně jsme pak z domu odcházeli za svými zájmy. V půl čtvrté jsem zaťukala na dveře Ignisova pokoje. Přišel mi otevřít v džínách a mikině. „Doprovodím tě" Oznámil mi. „Neboj Ross se dohodl s Jettem že půjdou spolu a počkají na sebe."
„Díky brácho." Usmála jsem se na něj, obula jsem si boty a vzala si bundu z věšáku. Přes rameno jsem si hodila věci na lukostřelbu a vyšla jsem z domu. Zachvěla jsem se zimou. Oproti odpoledni se hodně ochladilo.
„Mám tu počkat?" Zeptal se mě, když jsme došli na střelnici. Bylo za deset minut čtyři a já se chystala vydat trenérovi.
„Udělal bys to pro mě?" Zeptala jsem se ho váhavě.
„Že váháš, ségra. Teď si musíme pomáhat, navíc i já budu klidnější." Odvětil a sedl si na lavičku kousek ode mě.
Všechno probíhalo poklidně, dokud se kousek od plotu neobjevil Tobiáš. Hned jak jsem si ho všimla, koukla jsem na Ignise. I on si ho všiml. Sledoval ho a věřím, že kdyby se o cokoli pokusil Ig by ho zastavil. Byla jsem neklidná, a tak mě ani nepřekvapilo, když se o terč rozprskla voda a šíp zmizel.
Ignis vystřelil z lavičky. A ta vzplála. Všichni se na něj otočili. Popadl mě za ruku a táhl mě pryč. Celou cestu domu jsme běželi a zastavili jsme se až v naší zahradě. Chvilku jsme se vydýchali a poté vešli dovnitř. Všichni seděli u stolu v kuchyni a večeřeli. Odhodila jsem věci v předsíni a sedla si k nim. Ig si přisedl hned po mě. „Tak co? Jak jste se měli?" zeptal se nás.
Ben se rozhlédl po našich tvářích. „Stala se mi taková divná věc...... Když jsem seděl v pokoji u stolu, tak k mému oknu přišly veverky, koukali na mě, nebáli se a přinesly mi oříšky." Šáhl do kapsy a vytáhl z ní sedm lískových oříšků.
„Nám se stalo taky něco divného." Prohlásil Jett. „když jsem šermoval s Martynem, tak se mu roztavila čepel meče a z lavičky vyrašila větvička se zelenými lístky.
Ani Sof s Mor nezůstali potichu. „Mě se v pokoji spustil strašný průvan, i když okno i dveře byly zavřený." Řekla Sofi.
A já slyšela Sofinu otázku bez toho, aby ji vyslovila." Pronesla Mor.
Všichni jsme zůstali beze slova sedět. Nikdo to nechápal, ale všichni jsme věděli, že to není normální.
