„Dopis?" Zalapala po dechu Sof. „Kdes ho našel? Ukaž nám ho! Co se v něm píše? Sof se rychle oklepala z počátečního šoku a začala se zvědavě vyptávat. My ostatní jsme začali přikyvovat, a koukat na něj s otazníky v očích.
Ignis si povzdechl. A zvedl se z postele. „Pojďme do kuchyně. Tam to probereme." Stín hned jak uslyšela slovo pojďme, vyrazila z mojí postele a ve dveřích předběhla Ignise. „Lori? Řekl jí někdo, že se nejde ven?" Obrátil se na mě s úsměvem na tváři. Pokrčila jsem rameny, spustila jsem nohy z postele a vklouzla jimi do chlupatých bačkor. Šáhla jsem po županu visícím na háčku vedle mojí postele, oblékla si ho a vyrazila za ostatními do kuchyně.
Sedla jsem si na své místo a Stín se ke mně smutně přišourala a vyskočila si ke mně do klína. „Takže, noooo. Já nevím, jak začít." Rozhlédl se po nás Ignis a vzdychl. Bylo na něm vidět, že je nervózní. Asi to úplně dobré zprávy nebudou.
„Ven to hezky od začátku. Kde jsi ho našel, proč jsi tam vůbec šel, a tak." Poradil mu Jett, a my přikývli. Ig se zhluboka nadechl a spustil.
„Večer, když jsem se pohádal s Morgan," Významně se na ni podíval a pokračoval. „jsem odešel zadními vrátky pryč ze zahrady, a procházel prázdnými ulicemi a najednou jsem si všiml, že se na chodníku asi dvacet metrů přede mnou něco leskne ve světle lampy. Došel jsem blíž a zjistil jsem, že je to mince v pečeti na dopise. Zvedl jsem ho a obrátil. Na druhé straně byli, jak už asi tušíte, naše jména. Ale byla napsaná jiným písmem, a navíc ledově modrou barvou, jistě si pamatujete, že ostatní obálky byly psané krvavě rudou. Sedl jsem si na nejbližší lavičku a opatrně, tak abych nezlomil pečeť, jsem ji otevřel. Uvnitř byl složený list papíru, ale nebyl čistě bílý. Jistě si pamatujete, že papír z první obálky byl světlounce růžový. Tento byl bledě modrý s tmavomodrým textem."
Odmlčel se. Všichni jsme ho hltali pohledem. Vytáhl z kapsy dopis, rozložil ho, a začal číst. „Sourozenci, nechoďte zítra na šibeniční vrch. Sektě jde jen o vaši moc, díky vám chtějí ovládnout časoprostor. Prosíme vás, abyste tam nechodili. My to vyřešíme a brzy se snad u vás objeví někdo od nás i s vašimi rodiči. Vaše bezpečí je nejdůležitější, ale pozor abyste si neublížili navzájem. Ale když budete držet při sobě, dokážete veliké věci. Pamatujte, blíží se něco, něco velikého, a vy budete ve středu všeho dění." Dočetl, a položil papír na stůl, tak abychom všichni viděli znáček na místě podpisu. Připomínal jednorožčí roh s dračími křídly.
Všichni jsme zůstali tiše sedět na svých místech. Doufali jsme, že tento dopis přinese odpovědi na hromadu otázek vířících našimi hlavami. Místo toho však přinesl další otázky. „Vůbec je neznáme. Proč bychom tam neměli chodit? Co když nám lžou? Co když chtějí naše rodiče zabít? „Já bych tam šla." Ozvala jsem se a získala jsem si pozornost všech. „Co když nás chtějí taky zabít? Neznáme ani jedny, ale tihle podle tech řečí a znaku vypadají jako blázni."
„Pro jednou souhlasím s Lori." Ozvala se Morgan a všichni se na ní překvapeně podívali. Málokdy se mnou souhlasila. Myslela si, že nemám rozum. Že jsem jen malé škvně. Ross na tom byl vždy o trochu lépe než já. Je z nás dvou ten rozumnější. „Mají naše rodiče a my jim musíme pomoc." Prohlásila a koukla se po nás.
Postupně se k nám přidávali všichni kromě Rosse. Ten jen tiše seděl a koukal do prázdna. „Mě se to nezdá jako dobrý nápad. Já bych prostě došel na polici, ať tam jdou oni. Budou vědět co a jak a navíc pokud nás opravdu chtějí zabít, tak se jim to nepovede. Policie na to má výcvik. Já tam nejdu! A vy taky ne. Nedovolím to." Začal panikařit Ross a vzal do ruky telefon.
„Polož. Ten. Telefon." Promluvil výhružným hlasem Ignis a začal se k němu opatrně přibližovat. Všichni jsme si všimli, že se Ross poslední dobou začal chovat divně. Mnohem méně se s námi bavil a vypadal pořád vyděšeně. „Polož ho!" Ross se zhroutil na zem, ruka s telefonem mu klesla na podlahu a on se rozbrečel. „Já se bojím. Celý dny za mnou chodí chlapec. Nemůže být starší než já. Má dlouhé sněhově bílé rovné vlasy. Pořád mu vlají, jako by foukalo i když je vzduch klidný. Vykukují mu z nich špičaté jakoby elfí uši. A ty jeho oči. Tmavé jako noc, hluboké jako tůň, ledové, ale zároveň přátelské. Každou noc sedává u nás v pokoji před oknem."
Ignis se na nej nedůvěřivě podíval. „Proč jsi nám o něm neřekl? Jestli nás sleduje měli bychom o tom vědět, ale přijde mi divné, že jsem si ho nikdy nevšiml. Jsi si jistý, že se ti to jen nezdá?
„Já ho taky vídám." Ozvala jsem se tiše. „Každou noc se mi o něm zdá. Ten sen začíná pokaždé stejně. Objevím se na louce. Je tam mechově zelená tráva a nespočet kytiček všech barev. Na ní skotačí právě ten kluk s jednorožčím hříbětem. Poté přiletí drak zařve a před klukem se objeví barevný portál. Když jím proskočí, objeví se někde v okolí našeho domu, nebo dokonce uvnitř. Pokaždé někde ukryje nějakou věc. Hned jak jí schová, tak se podívá na mě a já se probudím. Když se jdu podívat na to místo, tak kam opravdu pokaždé něco je." Z pod mikiny vytáhnu řetízek na němž se houpe sedm přívěsků. Každý je jiný, ale všechny mají společný základ. Jsou to barevné kamínky zasazené do kousku kovu. Jsou modrý, červený, černošedý stříbrolesklý, šedý téměř průhledný, hnědý, zelený a fialový.
„Tak proto jsi každou noc odcházela z pokoje. A já si myslela, že jen Stín chce ven." Pronesla Mor. „Proč ho vidíte zrovna vy dva? No to je teď asi jedno. Pojďme si lehnout a zkusit se prospat. Zítra nás čeká náročný den." Zavelela a jako příklad se zvedla od stolu a vydala se do postele. Se Stín jsme vyrazili za ní a ostatní za námi.
Ráno jsme vyrazili do školy, celý den probíhal překvapivě poklidně. Dokonce ani učitelé nás moc neotravovali a i Tobiáš dal pokoj. Ross nám každou chvilku, kde stojí ten bělovlasý chlapec. Když jsem řekla, že ho taky vidím tak na mě zírali dost udiveně. „Ten chlapec jednou naznačil, že mám nosit ty přívěsky na krku a od té chvíle ho vidím, stejně jako Ross." Vysvětlila jsem jim.
Večer, chvíli před tím, než jsme měli vyrazit na Šibeničák nás Ig svolal do kuchyně. „Lori, dej mi ten řetízek." Neochotně jsem ho sundala z krku a podala mu ho. Ig rozložil přívěsky po stole a nahlas je prstem spočítal. „Přívěsků je sedm, nás taky. Vidíte tu spojitost?" rozhlídl se po nás a my přikývli. „Jenže kdo má který? Mohlo by to být podle oblíbené barvy, ale pokud vím tak hnědou ani šedou nikdo nemá." Přejel očima po kamínkách. „Pamatujete na ten den, kdy jsme každý zažili něco divného?" Ani nečekal na odpověď a pokračoval. „Jelikož já jsem zapálil lavičku tak nejspíš mojí schopností je oheň a k ohni patří červená." Vytáhl z kapsy pár kožených šňůrek, na jednu z nich pověsil přívěsek s červeným kamínkem a pověsil si ho na krk." Lori proměnila šíp ve vodu a tudíž její je nejspíš modrý." Navlíkl ho na provázek a podal mi ho. „Sof ovládá vzduch a ten není vidět, takže má tenhle." Zvedl průhledný kamínek, a i se šňůrkou jí ho podal. „Mor četla myšlenky a jelikož fialová se k nikomu jinému už nehodí, patří asi jí." Podal jí ho a koukl na mé bratry. „Zelená patří k rostlinám, má je Ross anebo Jett? No, já nevím. Pojďme dál. Bena mají rádi zvířátka, ale jaká barva? Ta černá vypadá jako kov. Takže zbývá hnědý." Vzal ho do ruky a prohlídl si ho. „Vypadá trochu jako zvířecí srst." Podal ho Benovy a koukl na poslední dva bratry. „Co s vámi? K Rossovi se mi kov moc nehodí, za to k Jettovi celkem jo." Podal jim jejich amulety a onu si je navlékli na krk.
„Cítíte to? Jako by se mezi námi vytvořilo nějaké pouto. Jako bych měla každého z vás někde v rohu mysli." Zeptala jsem se jich. Všichni přikývli.
Všichni jsme nadskočili leknutím, když se za námi ozval neznámý téměř dětský hlas. „Měli bychom vyrazit. Ať nepřijdeme pozdě." Všichni jsme se otočili a za námi stál onen chlapec. A tentokrát jsme ho viděli všichni.
