Elesiaron: Družka Alfy

U Alfy

REGENERACE VLKODLAKŮM POMÁHÁ POUZE U VĚTŠÍCH A VÁŽNĚJŠÍCH ZRANĚNÍ JAKO JSOU ZLOMENINY A NELÉČÍ MODŘINY A ÚNAVU.

Prudké světlo ji udeřilo do očí a probudilo, až když bylo poledne druhého dne, jak zjistila při pohledu na vodní hodiny. Nacházela se na ošetřovně s bílými zdmi a stropem. Postel stála nízko při zemi a matrace se prohybala pod váhou jejího těla. Až nepříjemně se do něho nořila a na chvíli měla pocit, že se pod ní otevře a spolkne ji. Uvědomila si, jak je to dlouho, co spala na obyčejné posteli namísto kamene v jeskyni.

Pak si vzpomněla, co se stalo a kvůli čemu se zřejmě ocitla zde. Ruce jí vystřelily k místu, kde se mělo zranění nacházet. Nenahmatala nic než novou jizvu s podivným povrchem.

,,Na to, abychom tě ošetřili jsme museli zavolat mága," ozvalo se vedle ní.

Trhla sebou, když to uslyšela. Mágové za své služby vždycky požadovali přemrštěné částky nebo laskavosti. Navíc byli notoricky známí pro své temné a někdy až přespříliš krvavé praktiky, jimiž svých cílů dosahovali. Když však přišlo na léčení něčeho, na co obyčejný léčitel nestačil, dalo se na ně spolehnout.

,,Aha," zamumlala s pohledem sklopeným dolů na své ruce, jež si nervózně mnula.

,,Jak se jmenuješ?"

,,Ayn. A ty jsi Damien, že?" i přes svoji nervozitu nemohla zabránit lehkému úšklebku, jež trhl jejími rty. Samozřejmě, že znala jeho jméno. To znal každý; byl přece Alfa.

Při zvuku jeho jména pouto jemně zavibrovalo. Ayn si uvědomila, že je pevnější a už ne tak tenké, přestože by ho ani předtím nedokázala označit za slabé. Připomínalo jí pružné lano, jež se pohybuje současně s každými jejich pohyby.

Damien se na ni chvilku beze slova díval a prohlížel si jí. Ayn roztržitě přemítala, co vidí. Vlčici s jizvami na těle i na duši, jež do ní vryla nedávná ztráta své rodiny? Drzou holku? Neomaleného Samotáře, který se jako vlkodlaci před ním snažil prchnout před svým osudem?

,,Kdo ti to udělal?" zeptal se.

,,Jeden alfa," pokrčila rameny, ale Damien najednou přivřel oči a nevědomky se na židli trochu předklonil v nebezpečném zaujetí.

,,Alfa? Víš, jak se jmenoval?" Ayn si vzpomněla, že slýchávala o druzích, kteří jsou ochranářští a majetničtí co se týče jejich družek. Navíc platilo, že čím dominantnější vlkodlak je, tím větší má potřebu chránit ostatní kolem sebe i na úkor svého vlastního zdraví.

,,Není to jedno?" zabručela. Ačkoliv to nevypadalo, že Damien ustoupí, Ayn něco takového taky neměla v úmyslu, přestože se pokoušela submisivně uhýbat pohledem. Ani jeden si neuvědomoval, jak si jsou podobní: oba tvrdohlaví a paličatí.

,,To není. Vždyť tě skoro zabil!"

,,To já skoro zabila jeho. Po té rvačce ho museli přenést, protože jsem mu překousla šlachy na obou nohách."

Pro vlkodlaka bylo potupou, když ho museli z bojiště odnést a ošetřit. Tím víc pro alfu, jemuž dennodenně hrozilo, že ho někdo z vlastní smečky vyzve k souboji, v němž ho zabije. Pouze tak se dala předat moc v hierarchii smečky. Pouze post Alfy se předával trochu jinak.

,,Z jaké smečky pocházíš?" zeptal se najednou Damien a jeho oči se se zaujetím vpíjely do těch jejích.

,,Z žádné. Jsem vlk Samotář," pokrčila rameny a odvrátila pohled. Pohrávala si s nití uvolněnou ze žluté peřiny. Damien pohyby jejích prstů pozorně sledoval.

,,Byla jsi. Teď patříš k mé smečce," opravil Ayn Damien.

,,Počkat, co?" vykřikla a okamžitě se na posteli posadila.

,,Jsi moje družka," pronesl pomalu a s důrazem.

,,Ne!" vykřikla přidušeně.

Při představě ztráty svobody, již by vyměnila za život ve smečce plné pravidel se jí zatočila hlava. Nechtěla žít obklopená každou vteřinu každého dne smečkou, chtěla volně běhat po lese bez ohledu na teritorium, protože teritorium Samotáře je celý svět, celý Elesiaron.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se Damien opatrně při pohledu na svou družku.

Jenže Ayn ho nevnímala - myslela na úplný pocit svobody, který cítila, když běhala ve vlčí podobě vítr jí cuchal srst. Tohle byla svoboda, ne ohraničený kus země, kde by lovila s ostatními a úlovek pak jedla, až by na ni přišla řada v pořadí hierarchie.

Ještě jednou potichu zaúpěla a než mohl Damien cokoli namítnout, stavěla se již na vratké nohy. Než se jí do končetin rozproudila krev, musela chvíli počkat a přidržovat se sloupku postele.

,,Kam chceš jít?" zeptal se jí Damien zvědavě, když sledoval, jak se jeho družka souká do oblečení poskládaného v komínku na druhé židli na opačné straně postele.

,,Ven. Potřebuju se proměnit," řekla stručně. Už se ani nesnažila o submisivní chování, beztak to bylo proti její přirozenosti.

,,Chceš tu provést?"

,,Ne, díky!" zavrčela Ayn a přemáhala se, aby neztratila svou sebekontrolu. Od té doby co ztratila rodinu a ona nad sebou na nějaký čas ztratila kontrolu, kterou převzala její vlčice, s ní měla občas problém. Ne že by to chtěla Damienovi v nejbližší době říct. Byl to Alfa a ona neměla pocit, že by ho tím chtěla zatěžovat.

,,Když se nevrátíš do večera, půjdu za tebou," zavolal na ni.

 Bez toho aniž by se ohlédla, zamířila Ayn k nejbližším dveřím, načež vyšla na chodbu. Na okamžik se zastavila, aby se zorientovala a určila směr proudění vzduchu a tím také nejpravděpodobnější východ z tohoto domu.

Její vlčice se vzpouzela a pokoušela se dobrat kontroly nad tělem, ale Ayn byla pevně rozhodnutá a odmítala jí předat otěže. Vlčice věděla, co chce její lidský protějšek udělat a odmítala se tomu podřídit. Chtěla zůstat u jejich druha, jehož zanechali za sebou se zmateným výrazem vepsaným do tváře.

Před velkými a od pohledu těžkými dvoukřídlými dveřmi se zastavila a otevřela jedno křídlo. Okamžitě ji ovanula vůně palícího dřeva, kouře, lesa a pachy ostatních vlkodlaků ze smečky.

Vyšla ven a rozhlédla se po prostranství zaplněném kamennými domky, mezi nimiž se proplétali vlkodlaci a smějící se děti. Několik z nich si jí všimlo a vrhlo po ní zvědavý pohled. Okamžitě zatoužila odsud zmizet, utéct pryč z té změti pachů, jež útočila na její nos. A to právě hodlala udělat. Zmizet téhle smečce z podvědomí a z teritoria. Pokud věděla, jakmile někdo našel svou spřízněnou duši, už nikdy po nikom jiném netoužil, ale nepochybovala, že Alfa se nějak zaměstná, aby na ni zapomněl. Ona byla Samotář. Nechtěla smečku. Přesto se nemohla ubránit pocitu ztráty, když hleděla na ty vlkodlaky žijící pospolu, a kteří byli tak očividně spokojení a šťastní.

Ještě jednou se ohlédla, načež vykročila vpřed proplétajíc se mezi domy a vlkodlaky, kteří se za ní překvapeně ohlíželi. Nezabývala se tím. Potřebovala zmizet dřív, než bude večer. Nepochybovala, že Damien dostojí svému slibu.

Damien se po Ayn začal shánět téměř okamžitě, přestože jí slíbil, že s tím začne až před večerem. Ani na okamžik nepochyboval, že se pokusí o útěk, i když to mu moc velké starosti nedělalo. Větší starosti mu ovšem působilo její nedávné zranění. Znal pár členů jeho smečky, kteří neměli rádi vetřelce a ona na sobě nenesla pach jeho smečky ani jeho vlastní pach.

A ačkoliv se Damien ptal, kdo jí způsobil to zranění, věděl to. A taky věděl, že alfa Bukové smečky byl jedním z nejlepších bojovníků ve vlčí podobě. Nejlepší byl samozřejmě Alfa, musel být, když si chtěl udržet tak vysoké postavení mezi vlkodlaky.

Sice nevěděl kam chce Ayn jít, ale mohl ji v klidu sledovat podle pachu až ke dveřím. Když šel však dál, pach téměř zmizel a pak se smíchal s pachy vlkodlaků ze smečky. Zaklel. Pochopil, že nyní ji už tak snadno najít nebude. Bylo tady tolik cizích pachů, že ten její se v té změti téměř ztratil.

Téměř.