Elesiaron: Družka Alfy

Derek

ZRÁDCI SE VE VLKODLAČÍCH ŘADÁCH OBJEVOVALI JEN ZŘÍDKA KVŮLI JEJICH SMYSLU PRO VYŠŠÍ AUTORITU.

Paprsky slunce ozářily Damienovu tvář a Ayn si ho tak mohla lépe prohlédnout. Světlo se jemně dotýkalo jeho hnědých vlasů, jež po noci trčely do všech stran. Všimla si, že má na levé tváři pihu, kterou obvykle zakrývaly prameny vlasů. Pak ovšem její druh otevřel jedno oko, a když si všiml jeho družky, jak ho sleduje, otevřel i to druhé.

,,Dobré ráno, spáči," usmála se Ayn.

Její vlastní rozcuchané vlasy trčely do všech světových stran ve velkých chuchvalcích. Když si vzpomněla co včera - vlastně dneska - dělali, zrudla. Damien se na ni také usmál, takticky přehlížejíc její červenání.

,,Dobré. Kolik je?"

,,Nevím, ale před několika hodinami svítalo. Měli bychom vstávat a něco dělat. Co mám vlastně dělat tady ve smečce?" zeptala se.

,,Co chceš. Já mám nějaké zařizování u sebe v pracovně, ale jestli chceš, můžu to odložit a věnovat se tobě. Můžeme se třeba projít do lesa, ale žádné běhání. Po napití se Zlatého poháru a Bohyniny krve se nesmíš moc přepínat," zabručel jí do vlasů. Do té doby si moc neuvědomovala, že leží na jeho hrudi s nohama pevně propletenýma.

,,Bohynina krev? A proč ten Pohár vlastně zmizel?"

,,To nevím. Když se mají o úplňku spojit alfa a jeho družka, objeví se. Pak zase zmizí. Nikdo neví kam, ale aspoň ho tak nemůže nikdo ukrást," vysvětlil jí.

S povzdechem si sedla na posteli a vymotala si svoje nohy z těch jeho. Přemýšlela, co by mohla dělat. Na slavnosti přímo hýřila energií, ale nyní se jí nic dělat nechtělo.

,,Jdu se převlíct," zavolala za Damienem.

Otevřela skříň a tentokrát s povzdechem stočila svůj pohled ke své půlce. Nějak už nechtěla rebelovat ohledně oblečení, když si včera všímala pohledů žen i mužů. Kalhoty pro ni zřejmě byly tabu. Vzala si proto sukni, kterou doplnila tunikou a zmizela do jedné z tajných místností za gaučem.

Byl to další pokoj, v tomto se ovšem mohla v klidu obléct. Pořád nahá za sebou zavřela, všímajíc si Damienova pohledu směřujícího jejím směrem. Oddechla si. Rychle na sebe naházela oblečení a užuž chtěla odejít, když zaslechla povědomý hlas.

,,Sejdeme se na té louce, kde se včera bratr propojil s Ayn." 

Derekův hlas vycházel z malé díry, odkud vanul vánek směrem do tajné místnůstky, v níž se nyní nacházela.

,,Nebude tam teď hodně vlkodlaků?" zeptal se cizí hrubý hlas. Doprovázel ho štiplavý pach kočkodlaka, který ve vlkodlačí pevnosti neměl co dělat.

,,Proto se sejdeme až okolo jedné ráno. Nikomu nic neříkej, jenom to vyřiď Astonovi, aby věděl. Toho tam chci taky. Dneska se má sejít s Damienem, ale ten na to beztak zapomněl kvůli té noci. To ovšem nevadí, tím líp pro nás. Přesvědčíme toho alfu, že je bratr nespolehlivý. Teď už běž a schovej se někam, kde tě hlavně neucítí, nechci potom Damienovi vysvětlovat tvůj pach," zavrčel Derek na toho cizího kočkodlaka, který odpověděl zabručením a jeho pach pak najednou zničehonic zmizel. Byl tam pouze Derek. Pořád otřesená z této novinky Ayn vyšla zpátky do pokoje.

,,Damiene, neměl bys už někde být? Nemáš náhodou dneska nějaké jednání? Protože opravdu nechci abys zanedbával svojí smečku kvůli mně."

Jen co to zmínila, Damienovy se rozšířily panenky a on vystřelil ke skříni. Jeho reakce jí jenom potvrdila, že s někým se má sejít. A ten někdo byl zřejmě Aston, pokud teda Derek nelhal.

,,Děje se něco?" zeptala se s hraným zmateným výrazem ve tváři.

,,Mám se dneska sejít s alfou Astonem kvůli jeho vlkodlakům, kteří narušují hranice teritoria. Promiň, ale dneska spolu asi nikam nepůjdeme."

Aynina vlčice zavrčela. Na jejího druha jeho vlastní bratr Derek zřejmě něco chystal. Má se sejít v jednu ráno na té louce s tím kočkodlakem a alfou Astonem a jeho řeči o tom, že musí donutit Astona myslet si, že je Damien nespolehlivý, rozhodně nenechávaly Ayn ani její vlčici chladnou.

Jen co za Damienem zaklaply dveře, Ayn se rozplácla na posteli. Na tu louku půjde samozřejmě taky, její zvědavost už byla probuzená a ona si nechtěla nechat ujít to Derekovo setkání. Bude se ovšem muset porozhlédnout, jestli tady není nějaký tajný vchod a východ, odkud by se mohla dostat nepozorovaně ven. Nechtěla, aby se jí Damien ptal, proč chce v jednu ráno ven, protože na to výmluva o ranním běhaní stačit nebude.

Celý den proležela v posteli se svými myšlenkami. Občas si půjčila knihu od Damiena, který byl pryč po celou dobu od jeho náhlého odchodu. Knížky jí ovšem nebavily a tak se čas od času zašla podívat do tajné místnůstky, aby zjistila jestli tam je Derek, nebo ten kočkodlak.

Snídani i oběd jí donesla kuchařka, a když jí Ayn požádala, aby zůstala a popovídala si s ní, vyhověla. Zjistila, že se jmenuje Mia a její otec hlídkuje na hranicích. Bratr s matkou byli spíše umělecky zaměření a vyráběli z hlíny keramické věci. Většinou se však ptala na smečku a Damiena a vlkodlačice jí odpovídala, i když někdy zdráhavě. Pak přišla řeč na Dereka a ona ztratila řeč úplně. Ayn z ní nic nedostala. Pouze jí řekla: ,,Buďte opatrná," a spěšně odešla.

Aynina vlčice byla tímto znepokojena. To se Dereka bojí? Je zlý? Ubližuje jí? Nebo někomu jinému?

Teprve večer se Damien objevil a naprosto unavený spadl do postele. Oči měl zarudlé a tváře červené. Ayn odbyl a bez toho, aniž by se o cokoliv staral, usnul hlubokým spánkem. Ačkoliv jí to bylo divné, a chtěla mu říct o Derekovi a kuchařčině chování, nevzbudila ho. Pouze seděla na gauči a pozorovala střídavě jeho a měsíc, aby věděla, kdy má vyrazit. Mezitím přemýšlela, proč se Derek chce setkat na té louce s kočkodlakem a Astonem. Vlkodlakům kočkodlaci nevadili, ale ani nebyli jejich největší přátelé. A proč alfa Aston? Kdo to vůbec byl? Otázek byl mnoho a odpověď žádná.

Zřejmě na hodinu usnula, protože když se probudila, měsíc byl přímo nad zemí.

Půlnoc.

Potichu slezla z gauče a zanadávala, když si uvědomila, že zapomněla hledat tajná dvířka. Zřejmě bude muset jít chodbami a riskovat, že na někoho narazí. Znovu si zanadávala. Co nejtišeji se přemístila ke dveřím a potom na chodbu. Tiše probíhala domem, až dorazila k dřevěným dveřím, které nadzvedla, aby nedrhly o podlahu. Trochu je pootevřela a když vycházela, zase je zavřela.

Porozhlédla se okolo a stačila jenom padnout na zem a skrýt svůj pach, aby ji Derek neviděl. Právě procházel přímo před ní směrem k lesu a louce.

Skrýt pach uměl každý vlkodlak, ale jak dobře, to už bylo čistě na něm a jeho dovednostech. Ayn to uměla skvěle už jen kvůli tomu, že bývala Samotářem. Přežívala ze dne na den a rozhodně se vyplatilo umět se skrýt, když vyrazila na lov nebo utíkala před vlkodlaky ze smečky.

Co nejtišeji dokázala, se zvedla a bosky se vydala pomalu k lesu. Zdejší les byl jehličnatý, a proto v něm převažovala směs jehličí, mízy a tlejícího dřeva. Žádný listnatý strom a s ním vůně hnijícího listí na jaře, kvetoucího na léto nebo podzim.

Rychle se propletla mezi domy a podle pachu zamířila za Derekem a loukou, kde noc předtím slavili její nalezení a oficiální přijetí ke smečce za Lunu. Šla rychle a nehlučně a snažila se vyhýbat suchým klacíkům spadaným ze stromů. Blížili se k louce a Derek začal být čím dál tím sebejistější, jako alfa v centru své smečky. Ale on byl pouze beta...

Ayn potřásla hlavou, aby se zbavila rozptylujících myšlenek v její hlavě. Teď musí být soustředěná a neudělat chybu, aby ji neodhalili. Louka již byla na dohled a Ayn se schovala za keř, který nebyl ani blízko, ale ani daleko od jejího cíle. Blízko nechtěla být proto, aby jí neodhalili, kdyby zafoukal náhodný vítr špatným směrem. Měla sice krytý pach, ale nechtěla riskovat. Daleko nebyla z důvodu, že chtěla slyšet, co si říkají. Ukázalo se ovšem, že se bála zbytečně, Derek mluvil jasně a hlasitě.

,,Vítejte! Dneska se zde uskuteční naše poslední setkání!"