Elesiaron: Družka Alfy

Průšvih

BOHYNĚ VLKŮ MŮŽE DÁT ,,POŽEHNÁNÍ" JAKÉMUKOLI VLKODLAKOVI, KTERÝ TÍM ZÍSKÁ SCHOPNOSTI.

,,Co si jako myslíš, že děláš? Že nad sebou ztratíš sebekontrolu před vlastní smečkou? Málem jsi je všechny zabil! Přemýšlej trochu než něco uděláš! Jsi Alfa - nejvýše postavený vlkodlak v Elesiaronu. Nemůžeš si jenom tak někam přijít a skoro všechny zabít. To nejde!"

Celou dobu, kdy měla Ayn proslov, vrčela. Její vlčice i ona měly vztek, vztek na svého druha.

,,Promiň, nevím co to do mě vjelo," zamumlal Damien omluvně a vjel si prsty do vlasů. ,,Najednou se můj vnitřní vlk mohl zbláznit, aby vás ochránil a než jsem mohl něco udělat, byl v mé hlavě a jednal bez mého rozmyslu," vysvětloval.

Ayn si zhluboka povzdechla a přistoupila ke svému druhovi.

,,Nemusíš nás chránit. Já se o své dítě i o sebe dokážu postarat sama, ale klidně ti dovolím mi pomoct," provokativně řekla. Damien jí jenom objal.

,,Můžu se tě na něco zeptat?" aniž by čekal odpověď, pokračoval. ,,Tehdy v noci, když jsi přišla, jsem to neřešil, protože jsem byl unavený a tak, ale teď... Co se stalo? Přišla jsi úplně domlácená a říkala jsi něco o Derekovi, alfovi Astonovi a nějakém kočkodlakovi. A taky o louce," zavzpomínal Damien. Ayn se v jeho náruči ošila a pak od něj odstoupila.

,,Hele, radši to nech být, jo? Jak jsem tehdy řekla, jenom mi ujely nervy. Bylo ti jenom přátelské setkání, nic víc, nic míň-"

,,Co si tam slyšela?" do jeho hlasu se vkradla autorita alfa vlků, která jí nutila podřídit se.

,,Mluvil o povstání a chtěl, aby mu pomohli. Měl se mě zmocnit, tebe zabít a tím získat celou smečku a stát se Alfou místo tebe," řekla Ayn.

Čekala, že se Damien naštve, vybouchne, nebude jí věřit, uvěří jí nebo jakákoli jiná reakce než ta, které se jí dostalo. Smích. Rozesmál se na celé kolo. Jeho družka na něj mezitím zírala trochu nevěřícně a přemýšlela, jestli se pomátl.

,,To byl dobrej vtip. A teď vážně, co se doopravdy stalo?" najednou byl úplně vážný a ostražitý.

,,Právě jsem ti to řekla. Derek plánuje povstá-"

,,Ne! Tohle byl ten vtip, já chci pravdu," skočil jí do řeči náhle naštvaný. Ayn na něj zírala a uvědomovala si, že měla tehdy pravdu. Nevěřil jí, věřil Derekovi.

,,Já ti říkám pravdu! Derek ti tu-"

,,Nelži mi! Nesnáším, když mi někdo lže přímo do očí! Ach, Bohyně vlků! Ptám se tě, co se ti stalo! Neptám se tě na pohádky a výmysly. Chci. Pravdu! Teď!"

,,Já ti jí, ale říkám!" vykřikla.

,,Nevyužívej toho pouta druhů a družek!"

Tohle ji probralo. Najednou pochopila, proč se tak choval. Zlatý pohár, úplněk a to všechno byly pouze formality, co se týče přijetí. Damien vlastně nikdy to pouto nepřijal, to znamená, že nikdy nepřijal skutečnost, že on je její a ona jeho. Choval se pouze tak, jak se od něho čekalo, že se bude chovat ke své družce. Měl ji vlastně vůbec rád? Nebo to byla taky jenom prázdná fráze? Formalita, kterou musel říkat a dávat najevo? Náhle si uvědomila co musí udělat, bez ohledu na to, jak moc je to bude oba bolet, ale co udělat musela.

,,Bohyně vlků nás propojila poutem spřízněných duší, Damiene. Opravdu si myslíš, že bych to takhle využila a pošlapala tvoji důvěru, kterou si na mě vložil? Pokud tomu věříš, nemáme si co říct a já odcházím ze smečky."

Ayn se otočila na patě a chtěla rychle odejít, když ucítila na předloktí pevný stisk Damiena, který jí nedovoloval odejít.

,,Věřím ti, ale-" Damien si v tu chvíli uvědomil, jak moc to přehnal, ale Ayn se mu náhle vytrhla a odstoupila od něj.

,,Ale! Když věříš víc svému bratrovi, než vlastní spřízněné duši, tak odcházím a nechci od tebe slyšet jediné slovo. Teprve až když ucítíš, že mi skutečně věříš a seš připravený svou družku doopravdy přijmout, přijď. Tvůj vlk tě ke mně dovede. Do té doby mě nehledej, nenajdeš mě."

Pak ukázala Damienovi záda a vyběhla ze dveří do chodby a pak ven a pryč, kličkujíc mezi domky vlkodlaků. Jejich dítě si v břiše odnášela sebou.

°°°

Malý ohníček vesele praskal, zatímco vlkodlačice vedle něj vzlykala s tváří v dlaních. Neměla tam zůstat? V hrudi cítila bolestivý tlak, jak se jejich pouto nepřirozeně moc napínalo. Měla pocit, že kdyby se pohla o milimetr víc dozadu, pouto by prasklo. Tak strašně moc to bolelo! Položila ruce na břicho; měla aspoň ji - jejich dítě.

Co když je Damien nikdy nepřijme a dítě bude vyrůstat v lese pouze s matkou? Bez otce? Znovu se rozvzlykala. Damien prostě musel přijít na to, že ona mu nelhala. Proč by to taky měla dělat? Vyčerpaná nakonec usnula. Dlouhým roztržitým spánkem daleko od Damiena a svojí smečky. Smečky bez Luny.

,,Zdravím tě, Ayn." Bohynin hlas se překrásnou loukou majestátně rozléhal. Ayn se nezmohla na nic jiného, než na pouhé kývnutí. Věděla, že by měla Bohyni projevit víc úcty, ale i zde, na louce, byla unavená. Už to byly tři dny bez své spřízněné duše a Damien si pro ni zatím nepřišel. Možná jí hledal, ale ona věděla, že podle pachu jí nikdy nenajde. Byla na místě, kde jí nikdy nenajde, ne dřív, než přijme pouto.

,,Vím, proč jsi utekla od svého druha, a jsem na tebe hrdá. Udělala jsi, co si musela, abys splnila moje přání. Pokud ti to pomůže, Damienovi jsem se ukázala a řekla mu kdy a kde se Derek sejde. Přišel tam a vyslechl si je. Byl překvapený, že jsi měla pravdu. Je to sice Alfa, ale každý dělá chyby," řekla Bohyně. Ayn jenom přikývla, na víc se nezmohla.

,,Co se stane, když od sebe budeme moc dlouho?" zeptala se. Věděla, že něco se stane. Tušila to. Cítilo to něco přicházet s každou vteřinou, kdy bylo pouto tak strašně nepřirozeně napnuté.

,,Zemřete," řekla.

V Ayn hrklo a automaticky si dala ruce na břicho. Takže kvůli Damienovi zemře i jejich dítě. Když už nic jiného, to dítě musí přežít, ať alespoň ona má svůj život. Její holčička. Jenže kdyby upřednostnila jejich dítě, musela by zrušit to pouto...

,,Uvažuješ správně a jestli chceš, můžu ti něco slíbit. Jestli Damien nestihne pouto přijmout, zruším ho, aby jsi ty i to dítě mohli žít. Chceš?" Ayn přikývla.

,,Chci. Byla bych ti moc vděčná, Bohyně," zamumlala.

,,Starostí jsem ti už udělala víc než dost, bylo by to to nejmenší, co bych mohla udělat. Nuže, jsme tedy domluvené."