Jen Neko: Nový Druh

2; Pamatuj si své místo!

Kancelář je do temného zbarvení. Po zdech jsou vyvěšené všemožné nástroje. Chlapec poznává biče, rákosky a provaz. Na těch šedých stěnách jsou zaschlé kapky krve, které tomuto místu dávají neuvěřitelnou sadistickou vůni. Chlapec si vždy vybral jakoukoliv možnost než jít sem. Většinou ale dostává možnost jen jednu.

,,Už nevím, jak ti to mám vysvětlit," povzdechl si muž u stolu.
,,Nejspíš ti to budu muset zdůraznit. Jediný způsob, aby jsi měl čistou kůži, je poslušnost." Vzal si do ruky malý bičík a přistoupil k dítěti. Koncem bičíku mu přejel po tváři. ,,Ty se ale pořád vymykáš kontrole." Vysoký muž s vypracovanou postavou se napřáhl a švihl chlapce do tváře. Neko s kňučivým zvukem spadl na bok pod návalem bolesti.
Pán ho shodil na záda a sedl mu rozkročmo na břicho.

,,Už ti nebudeme dělat testy," Dá mu bičík na ucho ve vlasech, pomalu mu přejížděl tím až na tvář, kde se mu rýsuje rudá stopa po švihnutí.
,,jsi zcela zdravý a funkce máš skoro jako normální člověk. A jsi tedy zcela připravený na poslední krok."
,,J-j-jaký?" Nad chlapcovo větou se trochu zarazil, ale nedal to nijak znát.
,,Ale, ty už nám mluvíš." pousmál se neupřímně. Hodně rychle jeho úsměv opadl a nahradil jej dost naštvaný pohled.
,,A kdo ti to dovolil, ty zmetku!" Švihl ho zblízka bičem přes tvář. Pokus označován číslem třista šedesá jedna zařval bolestí a vyhublíma rukama si chytl tvář, ze které mu začla týct rudá tekutina. Jeho pán mu ale jeho ruce odstrčil, zopakoval ránu bičem do hlavy. Krev mu tekla na bradu, krk, zem. Vedoucí společnosti se nad tím jen usmál. Třista šedesát jedničku ten jeho pohled děsil. Zaškubá sebou, dokud nedostal snad ještě větší ránu na žebed. Okamžitě se přestal vspírat a zaposlouchal, zda mu něco, jako vždy, řekne.

,,Přece jsi jen kočka, jako všichni ostatní Neka. Jsi jen pokus. Takoví jako ty jsou jen na ozdobu, zbraň nebo na poslouchání majitelů." Mladík nad jeho slovy začal být zas trochu vspurný. To, co řekl, je pravý opak toho, co by chtěl. Přeje si být člověk, ne být mutant a být tu. Vždyť...lidé to mají jistě snažší! Pán z něj konečně slezl, ale Neko se ani nehl, pro jistotu.
,,Všichni Neka jsou částečně lidé, takže mají i lidského rodiče." Hodil na něj nějakou složku, kterou nejspíš smí otevřít.
Proč mi tyhle věci říká, ptá se sám sebe chlapec. Nenachází odpověď.
Když složku otevře, uviděl obrázek muže. Taky tam byl i jeho obrázek při narození. Pod fotkama je mnoho textu jemu neznámím jazykem.
,,To je tvůj otec. Vyměnil tě za pár korun. Nikdo o tebe nemá zájem. Vsadím se, že na tebe už dávno zapoměl. Proto ty už zapomeň na svobodu. Tady ses tu narodil, vyrostl, tak proč by se to mělo změnit? Je tvůj úděl tu být."
,,A-a-ale pořád jsem č-člověk." řekne chlapec uslzeně větu, kterou si říkal každou sekundu, co mu buší srdce, co se narodil. Hlavní vedoucí ho švihl přes krk.
,,Nejsi člověk! Jsi Neko a ti k lidem nepatří! Tohle je tvůj domov! To tak bude navždy, dokud tě neprodám!" Vytrhl mu tu složku z rukou. Druhou rukou ho vzal za vlasy a hodil na dveře.

,,Vrať se do cely!" Zavrčel na něj a kopl ho do břicha. Neko zbitý vstal a rozešel se ke dveřím, kde na něj už čekala stráž.

Jde potichu chodbou po mírně vystouplích dlaždicích. 
,,Ten provaz škrtí." zamumlá si pro sebe řečí, která je pro lidi cizím. Automaticky se na rozcestí stáčí na levou stranu k pokojům, ale tentokrát ho jeden strážník strčil na druhou stranu. Neko nechápavě zvedl hlavu do mužovo tváře. 
Hlídač se slovy ,,Nedívej se tak na mě." hlavu sklonil k zemi.
Chlapci pomalu začalo docházet kam směřují. Tato cesta vede k výzkumným a pokusným místnostem, kam jako vyvinutý objekt nemusel krom desítky testů trávit moc času. Pán přeci řekl, že mi testy dělat už nebudou, tak proč tam jdeme, opakuje si tytéž slova v mysli dokola, zda mu něco neuniklo. 
Už u dveří slyší nehezký křiklavý a mňoukavý zvuky svého druhu. Zvuky nářku z pokusů, které na nebozích mutantech každý den ročně, každý měsíc, každý týden, každý den, každý momentu doby jejich narození, je pro ně jediné, co znají.
Pokus s identifikačním číslem 361 sebou zaškube. Vedou ho do místnosti k novorozeňatům. U dveří seu že nedonutil jít dál. Tep se mu zrychlil jen z pohledu na to, co vidí. 
Je to tu stejné jak si pamatuju, pomyslí. Je to celé potemnělé, i přes to, že zdi jsou bílé. Ve vyzdvihlích oválných kuklách osvíceni podrým UV světlem plavou Neka různého věku. V hlavě se mu opět přehrává jeho první vzpomínka, celý jeho zatracený původ.