Slohovky

Doktor Kazisvět

Byl pozdní večer dne 24. června roku 1965. Většina světel v ulicích Moskvy byla už zhasnuta, ale doktor Vladimír Petrovič Petrov stále seděl ve svém malém bytu v družstevním bytovém domě na okraji města a pročítal lejstra, která měl položená na stole. Občas máchl tužkou a načmáral si nějaké poznámky do svého deníku.

Druhý den ráno soudruh doktor Petrov opět jako každé ráno vyrazil do práce v Moskevském výzkumném ústavu, kde si jako každý den oblékl kdysi zářivě bílý, nyní už spíše zašedlý, plášť. Pozdravil svou soudružku sekretářku: ,,Dobré dopoledne přeji, soudružko Alexandro, něco nového?". Ani nečekal na odpověď a odhodil lejstra, ve kterých předešlý večer tak zaujatě studoval, na stůl. Poté se svalil na židli za svým kancelářským stolem a tvrdě usnul.

Vzbudilo ho až cvičné houkání poplašných sirén. Soudruh doktor se vylekal natolik, až spadl ze židle. Kvapně popadl svá lejstra a v mžiku se přemístil ze své laboratoře do zubní ordinace svého dobrého přítele soudruha Pjotra Fjodoroviče Fjodorova. „Čest práci soudruhu" pozdravil „Máš pro mě ten zub?". „Vítej" opáčil Fjodorovič, „Mám a přímo ukázkové kvality. Právě odsud odešel velevážený soudruh profesor Černikov a trhal jsem mu zkaženou čtyřku horní vpravo, a tak jsem mu vytrhl i trojku.". Doktor Petrov se kvapně rozloučil frází „Tak, večer na pivu" a odešel do laboratoře na oddělení bioinženýrství. Zde vložil čerstvý zub do zkumavky a zalil tekutinou podobnou láku od okurek. Ten den měl dopracováno.

Pozdě večer se lehce přiopilý doktor Vladimír Petrovič Petrov přivrávoral ke dveřím bytového domu, kde si myslel, že bydlí, ale poté co třikrát pozdravil lampu: „Dobré dopoledne přeji, soudružko Alexandro, něco nového?" ho lehce naštvaný soudruh vrátný vyvedl ze zjevného omylu. Když o půl hodiny později dorazil ke svému družstevnímu bytovému domu, třikrát netrefil klíčovou dírku a až napočtvrté se mu povedlo otevřít domovní dveře, do kterých se trefil až na třetí pokus. O pár metrů dále se však skácel na schodech a usnul.

Dvacátý šestý den v měsíci červnu roku 1965 ho probudil první soudruh družstevník vycházející z domu. A tak se soudruh Petrov doplazil do svého bytu, jenž se nacházel ve třetím poschodí onoho družstevního bytového domu. Zavolal soudružce sekretářce, že dnes má volno. A odebral se léčit kocovinu do postele, kde strávil celý zbytek dne.

Den poté, což byl den dvacátý sedmý v měsíci červnu roku 1965, vstal opět čilý a střízlivý. V sedm hodin, čtyřicet šest minut se vydal na cestu do Moskevského výzkumného ústavu a již v osm hodin, dvě minuty vcházel do své kanceláře, kde jako každý den pozdravil svou soudružku sekretářku: „Dobré dopoledne přeji, soudružko Alexandro, něco nového?" a opět nečekaje na odpověď odhodil svá lejstra na stůl. Ale místo toho, aby se svalil do svého pohodlného křesla, což bylo jeho zvykem, odklusal přímo do laboratoře na oddělení bioinženýrství. Vytáhl na stůl zkumavku stále obsahující zub a podivnou tekutinu. Poté se jal hledat kleště. Prohrabal všechny šuplíky a až v tom posledním je našel. Do kleští uchopil zub a vyjmul ho ze zkumavky. Testovaný objekt vložil pod mikroskop. Hlavou mu bleskla myšlenka, že by si mohl jít udělat, jako každé ráno, kafe. Když vkládal starý kávovar do ještě starší zásuvky, vyskočila za zásuvky jiskra a lehce ho štípla do prstu. Soudruh doktor tomuto incidentu nevěnoval pozornost a začal pít své těžce vydobyté kafe. Hned co celý hrnek kávy skončil v útrobách soudruha doktora, se soudruh Petrov vrátil do laboratoře na oddělení bioinženýrství, kde již měl připravený zub pod mikroskopem. Chtěl ještě upravit pozici zubu, ale když se k němu přiblížil, opět přeskočila jiskra. Soudruh Vladimír Petrovič ucukl a raději se jal zkoumání zubu pod mikroskopem. Na zubu zpozoroval drobný pohyb, ale nevěnoval mu pozornost a do deníku si zapsal: „ Den první, výsledky negativní.". Tímto pro něj skončil další pracovní den.

Další den, v pořadí již dvacátý osmý den v měsíci červnu roku 1965, vstal opět plný elánu a v sedm hodin, čtyřicet šest minut se jako každý den posledních čtyřicet let vydal na svou strastiplnou cestu do Moskevského výzkumného ústavu. V osm hodin, dvě minuty opět vcházel do své kanceláře, kde pozdravil svou soudružku sekretářku: „Dobré dopoledne přeji, soudružko Alexandro, něco nového?" a bez čekání na odpověď hodil svá lejstra na stůl. Poté co si udělal kafe, se vydal do laboratoře na oddělení bioinženýrství. Zde na něj již čekal jeho experiment. Mikroskopem opět prohlédl testovaný objekt a do deníku si zapsal rychlým doktorským škrabopisem: „Den druhý, stal se zázrak, na testovaném zubu jsou pozorovatelné stále větší pohyby." Po celý zbytek dne si něco zapisoval do svých lejster.

Následující den, dvacátého devátého června roku 1965, vyrazil natěšený soudruh doktor již v sedm hodin, čtyřicet pět minut, a protože si pospíšil, vcházel do dveří kanceláře už v osm hodin, nula minut. Pozdravil soudružku sekretářku: „Dobré dopoledne přeji, soudružko Alexandro, něco nového?" a bez odpovědi se i s lejstry kvapně vydal do laboratoře na oddělení bioinženýrství. Po krátkém zkoumání mikroskopem si do deníku napsal „Den třetí, zázrak pokračuje, už lze od sebe rozlišit jednotlivé organismy." Zbytek dne strávil vyvěšováním svého objevu po nástěnkách Moskevského výzkumného ústavu.

Tento objev šel večer zapít se svým dobrým přítelem soudruhem Pjotrem Fjodorovičem Fjodorovem. Večer po strastiplné cestě, na které pozdravil pět lamp, z čehož dvě políbil, se dokymácel až do svého bytu, kde tvrdě usnul na svém červeném koberci se žlutým srpem a kladivem.

Ráno, dne třicátého měsíce června roku 1965, vstal až v osm hodin dvanáct minut a tím pádem dorazil do kanceláře až v osm hodin, padesát sedm minut. Zamumlal něco na soudružku sekretářku, pravděpodobně: „Dobré dopoledne přeji, soudružko Alexandro, něco nového?" a ihned se odebral do laboratoře na oddělení bioinženýrství, kde na něj čekal zub a několik soudruhů zájemců o jeho pokus. Soudruh Petrov pohlédl do mikroskopu a poznamenal zcela konsternován: „Tak to jsem nečekal, již zde rozpoznávám soudruhy minilidi a vytvářejí si svůj vlastní svět. Vypadá to, že jsou v pravěku.". Hned co to dořekl, si šel udělat kávu. Jakmile se vrátil, znovu nahlédl do mikroskopu a zahuhlal něco ve smyslu: „Heuréka!!! Evoluce velmi rychle pokročila, už jsou v rané renesanci.". Dořekl, kýchl a odešel do své kanceláře, kde si načmáral pár poznámek. Když se vrátil, s úžasem pod mikroskopem pozoroval, jak celý zubový svět zachvacuje rychle se zvětšující zubní kaz, který nakonec zahubil celou zubní civilizaci.

Od té doby mu nikdo neřekne jinak než soudruh doktor Kazisvět.