Lunar/taekook

Kapitola 1: Hněv matky přírody

V jedné zasněžené vesničce hluboko v horách a lesích momentálně gradovala sněhová bouře. Všichni rozumní byli už dávno schovaní a ti, kteří bohužel nebyli, si vzala matka příroda. Pouhý blázen by vkročil ven. Avšak mladý chlapec neměl na vybranou.

Když se vracel z neúspěšného lovu na zajíce, zastihla ho bouře. Nadále se nedivil, že byl neúspěšný. Zvířata nebezpečí pokaždé vycítí. Snažil se co nejrychleji dostat zpátky domů, ale bylo už pozdě.

Chlapec měl oči pevně zavřené, aby neoslepnul. Věděl, že sněhová bouře je velice nebezpečná. Jenomže prudký studený vítr a velký nával sněhu ho velice vysilovaly. Jeden jeho krok byl rozhodující.

Jeho pravá noha se z nenadání střetla s tvrdým povrchem. Nebyl to však radostný výkřik, který z něho vyzněl. Celou jeho nohou projela ukrutná bolest. Vyčerpaně padl do měkkého, ale studeného sněhu. Rukama nahmatal, že nejspíše šlápnul do medvědí pasti. Po chvíli na svých prstech pocítil kapalinu. Nejspíše to byla jeho krev, která pomalu začala barvit sníh okolo něho. Hluboce vydechnul a začínal ho přemáhat spánek. Smířil se s tím, že tohle je nejspíš jeho konec...

Ráno bylo stejné tak jako každý den. Brzo vstát, uklidit, připravit snídani, najíst se, teple se obléct a vyrazit na lov zvěře. Avšak domů už jsem se nevrátil. Jestli se tedy ta poloschátrala chatrč dá nazývat domov. Jednou jsem slyšel, že domov nedělá střecha nad hlavou, ale lidi, kteří tam žijí. Žiji zcela sám, mám se tedy považovat za bezdomovce? Nejspíš ne.

Když jsem byl na lovu a snažil se chytit si oběd, abych přežil další den, už tehdy mi přišlo divné, že jsem nenašel ani jednu stopu. Měl jsem se vrátit dokud to šlo. Kdybych měl možnost, vrátil bych se zpátky do vesnice a radši bych si od rybáře koupil rybu, ale věděl jsem, že mi už nezbyl ani cent.

Strávil jsem tedy v lese pěknou chvíli a když jsem se vracel, zastihla mě ta sněhová bouře. Obejmul jsem se a snažil jsem v sobě zachovat teplo, ale marně. Sice stále bylo světlo, ale musel jsem zavřít oči, aby mě ta jasná bílá barva sněhu a světla neoslepila. Tím pádem jsem šel poslepu a se svým koncem jsem byl už jakž takž smířený. Přesto jsem měl stále naději, že mě zachrání štěstí.

Dnes ale byl nejspíše můj smolný den, protože moje naděje rychle uhasla, když jsem udělal jeden špatný krok. Šlápnul jsem přímo do medvědí pasti, která mi způsobila nepředstavitelnou bolest v mé noze. Nadále jsem nemohl pokračovat, a tak jsem bezmocně padl do sněhu. Cítil jsem, jak mi pomalu začínalo být i teplo, což značilo, že jsem pomalu začínal umrzat. Vyčerpaně jsem tedy zavřel oči a nechal jsem se pohltit tmou. Jeden krok mi úplně změnil osud...

Pokračování příště...

------------------------------------------------------

Zdravím zdravím :)

rozhodla jsem se svoji cringe storku přepsat do více čtetelného příběhu. Pointa příběhu zůstane stejná, jen poupravím detaily a dám postavám lepší charakter. Budou se chovat logicky tak, jak by se zachoval normální člověk. Doufám, že pro tentokrát ji dokončím a bude mě to stále bavit.

Děkuji všem, kteří mě podpořili a četli tento příběh. Moc si toho vážím. 🙏♥️

Hamstar🐹