Lunar/taekook

9.Nedorozumění

Vzal jsem si ty bobule a po kouskách je jedl. Byly výborné. S úsměvem jsem je jedl. Když jsem je snědl všechny, opatrně jsem si dal nohy k hrudi. Ještě nevím jeho jméno. Zachránil mě dvakrát a stále mi nepověděl jeho jméno. Mám se ho zeptat? Když to neudělá on, tak musím já. Pořádně se nadechnu a zpustím.

„Já jenom...ještě neznám tvoje jméno a..."

„Jungkook...jenom Jungkook"

Přerušila mě jeho odpověď. Jungkook, to je hezké jméno, nechápu, proč se za něj tak stydí. Jestli se stydí. Trochu mě překvapilo, že neřekl svoje příjmení, tedy jestli nějaké vůbec má. Podíval jsem se na něj a zvedl k němu ruku.

„Já jsem Taehyung...ode dneška jenom Taehyung.."

Usmál jsem se na něj. Myslím, že není zas tak špatný nemít příjmení, dokonce se na mě i usmál.

„Jak dlouho tu tady takhle bydlíš nebo spíš přežíváš?"

Podíval se na mě a jeho úsměv trochu povadl.

„Tak dlouho jak si můžu pamatovat.."

Špatná otázka, jsi blbec Tae. Zanadával jsem si na sebe. Už jsme spolu nemluvili, trochu jsem byl z toho smutný. Konečně jsem ho dokázal rozpovídat a ty si to takhle zkazíš. Povzdychnu si a začnu koukat do ohně, jak před tím Jungkook. Zavřel jsem oči a snažil se relaxovat, ale to netrvalo dlouho když mi Jungkook poklepal na rameno.

Otevřel jsem oči a otočil se k němu. Už se na mě dávno díval. Tázavě jsem se na něj díval, když najednou se naklonil ke mně obličejem. Nejen to naklonil se i tělem. Vykulil jsem oči a sunul se dozadu. Zvedl ruku a položil mi ji na rameno, následně s ní zatlačil a já si lehl na kožešinu.

„Lež.."

Pokynul mi. Mezitím jsem celý červený zavřel oči a čekal co bude dál. Cítil jsem jeho dotyk na svým kotníku. Co to proboha dělá? Zeptal jsem se sám sebe. Začal mi sundavat obvaz. Otevřel jsem oči a zjistil, že vůbec není nade mnou, ale u mých nohou. Zčervenal jsem tentokrát kvůli jinému důvodu. Bylo mi tak trapně.

„Děje se něco, celý se červenáš. Máš horečku?"

Zeptal se mě a ještě víc jsem zčervenal.

„Ne..to nic není.."

Když jsem se trochu uklidnil, vyzvedl jsem se na lokty a podíval se, co mi s kotníkem dělá. Jenom se na něj díval.

„Rána se otevřela, naštěstí ne tak moc. Bude to chtít další dny na uzdravení."

Kývl jsem hlavou na souhlas a lehl si zpátky. Najednou jsem sykl bolestí. Škubl jsem trochu nohou, ale to jsem neměl dělat. Začalo mě to akorát bolet víc.

„Neškubej sebou, bude tě to bolet víc."

Mohl to říct dřív, ale tak už s tím nic nenadělám. Když jsem se opět podíval na něho, plivl si na dva prsty a přiložil je k ráně.

„Trochu to zabolí."

Řekl a začal s nimi hýbat po ráně. Bolelo to jako čert. Zaklonil jsem hlavu dozadu a skousl si ret, abych nevydal steny bolestí. Zanedlouho přestal a mně se ulevilo. Podlomily se mi lokty, takže jsem spadl na kožešinu. Byla měkká, nic mi to neudělalo.

„Proč si to udělal?"

Řekl jsem mu trochu naštvaně. Mračil jsem se na něho, ale on nic jiného neříkal. Povzdychnu si a pomalu si přitáhnu kotník k sobě, obvážu si ho a zachumlám se do kožešiny.

„Ještě ti to říct nemůžu..."

 Řekne, zvedne se a beze slova odejde z jeskyně.