Už nikdy ♥

2. část

Ohlídla jsem se a viděla jsem Ondrovu tvář. V tomto okamžiku jsme si myslela, že už ji nikdy neuvidím. Můj křik přehlušilo hvízdání brzd. Vždycky se říká, že před nehodou se vám před očima ukáže celý váš život. Nevěřila jsem tomu, ale když jsme byla v té situaci, to auto, které jelo strašně rychle a nemohlo zastavit v tom jsem viděla všechno mámu, tátu, Jakuba, Ondru, kamarády, hokej a všechny věci, úsměvy a zážiitky kolem mého života, potom už jsem si nepamatovala nic. Probudila jsem se na jipce v jedné z pražských nemocnic. Kolem mě pípali přístroje, kterým jsem nerozuměla a vedle mě odkapávala krev. Po chvíli po mém probuzení přišla sestra. Mluvila na mě pomalu a srozumitelně. Ptala se mě na milion otázek na které jsem v tu chvíli nemohla odpovědět, protože jsme na ně odpověd neznala. Ptala se jestli chci nekoho vidět. Úplně jsme viděla mamku, jak sedí na chodbě, kouše si ret a v rukami si zapléta své dlouhé hněhé vlasy. Odkývala jsem a zachvíli přišla mamku a po ní i táta. Mamka byla strašně ospalá a v očích měla strasný strach. Táta byl v obleku, takže přišel z práce. Hladil mám po rameni a stále s ejí snažil utěšovat. Byla jsem hodně ospalá. Vůbec jsem nevěděla co mi je, jaký je den a tak. Ale zato jsem si přesně pamatovala všechno co se stalo. Mamka u mě zůstala a táta spěchal do práce. 
"Zlato, bylo to strašné, byla si na sále přes noc, ale teď tě už mají doktoři prý pod kontrolou"
Neřekla mi všechno což jsem poznala podle jejího pohledu a odklopení očí od těch mých.                        "Mami, je mi to strašně líto. Omlouvám se co jsem ti způsobila."
" Pššt. Neamáhej se, teď musíš jen odpočívat a všichni budeme věřit, že se z toho dostaneš."                    Stejně jsem stále něvěděla co mi je, jen mě všechno bolelo. každý nádech a výdech, každé otočení hlavou a nebo celým tělem. Chytila jsem mámu za ruku a usnula jsem. Vzbudila jsem se v noci, když jsem měla strašné bolesti. Sestra mi píchla injekci na bolest. Ikdyž se na mě snažila mluvti moc jsme ji nevnímala ale větu "Na chodce stále čeká nějaký chlapec" tak tu jsem slyšela a jen jsem zakroutila hlavou. Chtěla jsem ho vidět, chtěla jsem ho obejmnout abychom zase byli spolu, aby mě líbal a držel v náručí, ale nechtěla jsme aby on viděl mě v takovém stavu. Nikdy jsme si nepřipadala tak ošklivá a bezmocná. Byla jsem slabá i na to zvednout ruku. Otočila jsem hlavu  s velikou bolestí,  ale alespoň jsme měla krásný výhled z okna na krásnou noční Prahu. Před očima jsme stále měla ty světla auta a Ondrovu  vyděšenou tvář. Byla jsme na sebe tak naštvaná. Proč jsem nemohla jít  vklidu, proč jsem vymýšlěla stále něco jiného, než jsem měla dělat. Vždycky jsem věděla, že přemýslením a užíráním sama sebe ničemu nepomůžu, ale nemyslet na to prostě nešlo. Nikdy jsme neměla ráda nemocnice a představa, že tady budu ještě nějakou dobu ležet mě děšila. Z věnku byli slyšet sanity a velde mě zase stále pípali přístroje. Nakonec jsem usnula s koukání se na strop. Ráno jsem se probudila brzy. Sestraa seděla na sesterně a já viděla její obličej přes sklo co dělilo místnosti. Chtěla jsem, aby zamnou přišla a alespoň chvíli si semnou povídala, protože to ticho bylo zastrašující. Ale ona stále seděla a až po chvíli zamnou šla. Byla jsem konečně trochu odpočinutá, tak jsem ji znovu a tentokrát pořádně poslouchala a snažila s eodpovídat. Sama jsem se snažila zeptat na několik otázek, hlasvně ohledně zranění. Cítila jsem, že mám znetvořený i obličej a bála jsem se, až sama sebe uvidím v zrcadle. Potom sestra spustila, ale rozuměla jsme jí z toho tka polovinu, ale i to mi stačilo.