Už nikdy ♥

4. část

Za chvíli po Ondrovim odchodu přišel doktor.

"Dobrý den paní Marková"

Pozdravil mamku a na me pokývl hlavou.

" V noci byl Valeriin stav v rámci možností stabilizován. Měl a vnitřní krvácení v podbřišku, lévá strana je hodně poslucena.  Měla otřes mozku..."

Ničemu jinému jsem nerozuměla. Mamka, ale vypadala docela chápavě, byla sice realitní makléřka a nikoliv doktorka, ale rozuměla.  Přikyvovala každému slovu a ja se jen děsila. Doktor odešel a mámi obličej se nezměnil.

"Zlato budu muset jít, večer přijdu, miluju tě."

"Já tebe ahoj"

Vyčerpane jsem odpověděla. Chvíli jsem tam ležela a potom jsem usnula.  Takhle jsem na jipce ležela asi tři dny. Potom mě konecne převezli na normální pokoj, kam mohli návštěvy a nebylo všechno tak moc sterilní. Přišlo na návštěvu spoustu kamarádů a taky Mariana, která u me byla skoro každý  den. Konecne jsem pořádne mluvila s Ondrou a nebolelo me všechno tak intenzivne jako na začátku.  V tu dobu jsem myslela, že se můj stav zlepšuje,  cejtila jsem se den o dedne lépe.  Ondra mi moc pomáhal.  Byl bud na tréninku,  ve škole,  nebo u me. Byla jsem mi za to moc vdecna,  protoze bez něj bych to tak nezvladala. Pomáhal mi rozhýbat levou nohu na kterou jsem nemohla moc stoupat. Mariana mi zase nosila čerstvé zprávy ze školy a jejího milostného života,  který byl jak nekonečna telenovela.  Přiletěl i Jakub,  můj brácha,  který už asi pět let žije v Irsku.  Letěl tam jen na rok a tak si to zamiloval ze tam zůstal,  jezdili jsme za nim, ale ted jsem ho neviděla asi rok, byla jsem strasne rada, protoze i když byl o šest let starší byl to můj nejlepší kamarád,  ke kterému jsem si chodila pro radu a se svými potížemi. Ondra mi přinášel růže,  ktere jsem milovala a ja se jen soustředila na to se trochu zotavit. Jakub se zdržel ne celý měsíc a potom zase odletěl do Irska.