The O'Connels

~16~

Táhla jsem tašku s oblečením a hledala šatny. Pořád naštvaná úplně na všechno. Chtěla jsem zmizet, ale mohla jsem? Ne, nemohla. Protože jsem neměla náladu ani na svoji běsnící matku. Kde by tak mohli sakra být.. někde u tělocvičny, kde jinde? Ale v chodbě do tělocvičny žádné dveře nebyly. Tak co mám sakra dělat? Do ředitelny nejdu. Vytáhla jsem mobil a zavolala Jackovi. Nebudu je tady hledat. Na to fakt nemám. ,,Jsou v chodbě do tělocvičny." Oznámil mi. Cože? Nejsme každý v jiné dimenzi? Nebo potřebuji snad zaklínadlo? A v tom se tam fakt otevřeli dveře. Úplně vzadu tělocvičny. Aha. Jack se rozběhl už převlečený za mnou přes chodbu a vedl mě s ním zpátky. ,,Sem ses podívat nepřišla, že?" Zeptal se, když ty dveře otevřel. Byla tam další kratší chodba se třemi dveřmi. ,,Ty prostřední jsou klubovna, jdi doleva. Abby už tam myslím je." Jen jsem kývla a vešla. Po zavření dveří jsem po nich sjela až na zem. Seděli tam tři holky. Abby, nějaká vysoká s ofinou a vedle ní nějaká o trochu nižší s bílýma krátkýma vlasama. Abby se zvedla a přiběhla ke mně. ,,Ahoj!" Vykřikla. ,,Jak ti je?" ,,Je mi fajn." Mykla jsem rameny. ,,Jo ehm, tohle je Alex," Ukázala na tu s ofinou. ,,a tohle Veronica." Ukázala na tu nižší. Vstala jsem a hodila si věci do skříňky. ,,Ahoj." Pozdravila mě Alex, jen jsem kývla. ,,Ráda tě poznávám." Usmála se Veronica a obejmula mě. Je sladká. ,,Říkej mi Ronnie." ,,Hayley." Usmála jsem se na obě. Vytáhla jsem si z batohu oblečení a rychle se převlékla, ještě jsem s udělala ohon a obula svoje bílé Jordany. Najednou někdo zaťukal. ,,Už jdeme." Křikla Abby. ,,Můžem?" Zeptala se. Nemůžem. Jen jsem kývla. Nebyla jsem ready. Byla jsem pořád nesvá a nic se mi nechtělo. Neměla jsem náladu na nikoho ani na nic. Vykročila jsem ze dveří směrem k tělocvičně. ,,Hraješ dlouho?" Zeptala se se zájmem Ronnie. ,,Asi šest let." Řekla jsem otráveným tónem. Nechtěla jsem na ni být nepříjemná, ale vážně jsem nebyla ve své kůži. Jen pokynula uznalé hlavou. ,,Já asi tři, neboj, bude to v pohodě." Usmála se na mě a poskočila si někam dopředu. Prošla jsem dveřmi a ocitla se ve velké tělocvičně laděné do bílé, šedé, červené a černé. Zajímavý, bylo tam asi jedenáct kluků, znala jsem tři. Jacka, Doma a Camerona. Všichni tři stály u sebe, ale stál tam s nimi ještě někdo. Nějaký kluk s drdolem. To bude asi Kyle. No, co k tomu říct. Má tak metr sedmdesát osm, černé evidentně dlouhé vlasy a hnědé oči. Podle jeho vzhledu, jeo rodiče byli pravděpodobně odněkud u Asie. Nevypadalo vůbec to zle. A Cameron, byl vážně hezký. Byl docela vysoký, černé pleti. Na hlavě mu vynikaly kratší dready a v uších měl plugy. Fakt byl pěkný, já tu Abby chápu. Takovouhle nemoc bych taky brala. V tom kolem mě proběhla Abby a skočila mu do náruče. Wow. Tak jo. Tak, já myslím jdu. Ne vážně, jsem tady dvě minuty a už chci pryč. A v tom, v tom mě někdo zezadu obejmul kolem ramen. Co prosím? Nevím, kdo jsi, ale máš snad sebevražedný sklony? Chceš loktem? ,,Moc se na dnešní trénink netváříš." Jo, aha. No kdo to tak asi mohl být. Tobě zrovna loket teda asi nedám, no. ,,Měla bych?" ,,Mohla bys." Hluboce jsem vydechla. ,,Už ráno jsem ti říkala, že nemám náladu a chci domů." Řekla jsem napůl mrtvým hlasem. ,,Kočičko, nebuď taková." Zavrněl mi u ucha. Teď se mám asi rozpustit, co? Moje tělo to chápe velice dobře. Hlavně nespadni. A vlastně se o něj nemůžu ani opřít. ,,Jsem unavená.." Oznámila jsem mu. ,,Já vím, je to vidět." Teď už můžu.  Ne, nemůžu, všichni na nás koukají. Doprdele, já ale nechci být středem pozornosti. ,,Přitahuješ pozornost.." Hlesla jsem. ,,Ne, ne, to ty." oznámil mi. Jo? A jak asi, když mě nikdo nezná. ,,Vždyť tady nikdo neví, kdo jsem.." Podotkla jsem. ,,To vůbec nevadí. Už jsem ti to říkal. Jde o to, že o jinou dívku takový zájem nejevím." Tak ho nejev ani o mě. ,,Tak mě pusť." Řekla jsem rázně a tiše. Trochu se ke mně sklonil. ,,Ale no tak, tobě se to snad nelíbí?" On asi fakt chce loktem. Je otravnej. Hezkej, ale otravnej. ,,Jdi ode mě, nebo dostaneš loktem.." Sykla jsem. Jenže jemu, jemu to bylo absolutně jedno. Ani se nehnul, jeho ruce byly pořád obmotaný kolem mých ramen. Poraženecky jsem vydechla. To prostě nemá cenu. V tom jsem ucítila tlak na hlavu. On si na mě položil bradu. Dělá si prdel? Lehounce jsem ho praštila loktem do žeber. Lehounce naštvaně. Pustil mě a trochu zkřivil obličej. Odstoupila jsem a podívala se na něj. ,,Varovala jsem tě." Připomněla jsem mu. ,,Máš dneska špatnou náladu?" Zeptal se s pořád lehkou bolestí ve tváři. Ani nevíš. Jen jsem se otočila a popošla pryč. Najednou někdo zapískal. ,,Hej, deset koleček na rozcvičku, dělejte.." Křikl podle hlasu Jack. Otočila jsem se rozběhla se. Tak teď se ukáže, jak jsem na tom s fyzičkou. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposled běhat. Začátkem července? A od té doby nic. No tak snad se po kolečku nesložím, no. běžím osmý a jsem mezi prvníma, jsem na sebe fakt pyšná, ale jestli budu schopná běhat i během zbytku tréninku teda nevím. Nejsem si jistá, jestli třeba moje plíce nezačnou protestovat. Achjo, Hayley, kdybys nekouřila. Zatočila jsem nad tím očima. No jo, co se dá dělat. Po doběhnutí jsme si dali rychlou rozcvičku a rozdělili se do týmů. A ne, nejsem v týmu s nikým, koho bych znala. Kurva ale. A nejvíc mě sere, že kapitáni jsou Cameron, Jack a Dom. Takže mi laskavě vysvětlete, proč jsem zbyla mezi posledními třemi a vlastně jsem zbyla jako poslední, tudíž jsem vyzbyla na Camerona. Proč si mě jako nevzal Jack? Myslím, že po tréninku dáme vážnou řeč. A to jsem si myslela, že naštvanější už být nemůžu. Ha, to teda můžu. 

Fauly? Fauly jsou u mě docela normální. Jo, jsem strašná čubka. Hraju občas fakt tvrdě. Hlavně, když nemám náladu. Jako třeba teď. A jo, vím, že je to bezkontaktní hra. Naběhla jsem ke koši a čekala, až mi Cameron nahraje, když najednou se vedle mě objevil Jack. Správně, hrajeme proti jeho týmu. Přiběhl a trochu mě odstrčil z mého perfektně vyhlédnutého místa. Ty hajzle, tak tohle ne. Opatrně jsem udělala pár kroků zpátky a zezadu ho co nejvíc nenápadně kopla kolenem do kolena. Jelikož neměl ani tušení, zřítil se k zemi. Mezi tím mi Cameron nahrál a já hodila na koš. Míč se obtočil kolem koše a propadl jím. Jack se na mě otočil. ,,To byl faul!" Křikl. ,,Jaký faul?" Zeptala jsem se nechápavě. Koukla jsem na Camerona. Jen na mě mrknul. Jack hodil pohled na rozhodčího, ten ale jen mykl rameny. To, že fauluju ještě neznamená, že to dělám tak, aby si všichni všimli. Jack se na mě zamračil a odešel. To máš za to, že sis mě nevybral. Po naší výhře se Jackův tým vyměnil za tým Dominica. Oslavuju. Abby na mě vesele zamávala, byla v jeho týmu. Gesto jsem jí oplatila. Po rozstřelu jsem chytila míč a utíkala s ním ke koši soupeřů. Najednou se vedle mě objevil nějaký blonďák a pokusil se mi sebrat balon. No tak to zapomeň, chlapče. Zrychlila jsem, když jsem ucítila, jak mě něco zatáhlo za vlasy. Proč mám pocit, že tady v tom týmu mají všichni sebevražedný sklony? Normálně bych se otočila a kopla ho, ježe teď to jaksi nejde. Zastavila jsem, otočila se a nahrála Cameronovi, tomu tam ale v tu chvíli skočil Dom a chytil ho. Kurva. Všichni jsme se rozběhli směrem k našemu koši, abychom zabránili jejich výhře. Běžela jsem za tím blonďákem až ke koši. Chtěla jsem se nutně dostat před něj. Chvíli jsem přemýšlela, že ho snad přeskočím. Nakonec jsem se rozhodla, že ho obejdu zprava, jenže dle jeho zachování o mně věděl. Napřáhl loket a já už pomalu byla smířená s nějakou zlomeninou nebo otřesem mozku.