Sedìli jsme u stolu a èekali a dorazí tátova pøítelkynì. Chodí spolu u snad tøi ètvrtì roku. Ji výdáváme èasto, ale její dvì dìti ne, protoe od nás bydlí asi dvì hodiny cesty... Dneska nám chtìjí nìco oznámit, tak jsem celkem zvìdavá...
"Ahoj" pozdravili jsme zároveò s bratrem.
"Zdravím vás" usmála se Danielle a objala tátu okolo pasu. Potom pøela ke mì a objala mì stejnì jako následnì mého mladího bratra Nathana.
"Jak jste se mìli?" usmála se a posadila se ke stolu, kde u bylo nachystané jídlo.
"Skvìle!" vykøikl hned Nathan a já jen pøikývla.
"Dnes by jsme vám chtìli tady s Danielle oznámit" zmìnil táta téma a podíval se nejistì na svou pøítelkyni. Danielle ho jen chytla za ruku a kývla na znamení, aby zaèal. "Jak víte, tak s Danielle chodíme u nìjakou tu dobu a øekli jsme si, e je na èase se k sobì nastìhovat a jeliko nemáme tak velký dùm, aby jsme se sem vichni veli, tak se nastìhujeme k Danielle" dokonèil svùj proslov a já jen nehybnì civìla.
Mám Danielle ráda, je milá, sympatická a hodná. A èekala jsem, e nìkdy tato situace nastane, ale zároveò se stìhovat nechci. Tady sem vyrostla a mám to tady ráda. Nechci toto místo opoutìt. "Jupíííí" zakøièel mùj bratr a já jen sklopila zrak do talíøe poloplného tìstovin.
"Ty z toho nemá radost Ellie?" podívala se na mì Dani smutným výrazem. Já jen pokrèila ramena a odela do svého pokoje. Dani se ihned zaèala zvedat, ale táta ji zastavil. "Nech ji, musí se s tím smíøit sama"...
