Ehhiot

Kapitola druhá - Sbohem

Byla jsem zmatená. Nikdy neodešel pryč, aniž by mi to neřekl z očí do očí. V naprosté beznaději jsem se vrátila zpět do kuchyně.

,,Tati, kde jenom jsi?" pošeptala jsem si pro sebe zkroušeně.

Najednou, jen tak mimochodem, si to do místnosti přicupitala Katy, naše stará dobrá Katy. Jako by mourovatá kočička tušila, že se stalo něco špatného.

Vyrůstaly jsme spolu prakticky od dětství. Je jen o dva roky mladší než já sama. Nehledě na svůj důstojný kočičí věk se stále chovala jako to kotě, které si nedávno ještě zkoumavě hrálo s tkaničkami Tena a Nessee. Jejich konce byly roky neustálého ožulávání ve stavu, který tomu náležitě odpovídal.

Katy mi vyskočila do klína a od mého strachu se mne snažila odreagovat jejím milým předením. Trochu mi to pomohlo.

Po chvíli mi z něj seskočila a přiběhla k ledničce. Začala bez přestání hlasitě mňoukat; myslela jsem si, že chce pouze něco k jídlu. Přišla jsem tedy k ní, když v tom jsem pochopila.

Na ledničce byl připevněný nový papír. Nejdřív jsem si ho vůbec nevšimla, protože si na ní velebí doslova hromady a hromady různých poznámek, fotek a připomínek.

Bylo zjevné, že mi zde nechal nějaký vzkaz. V rychlosti jsem ho strhla z původního místa a pomalu se posadila ke stolu. Katy vyskočila na stůl, jako by si ho chtěla přečíst také. Text byl v rychlosti napsaný tátovým škrabopisem, ale už jsem byla zvyklá luštit jeho rozmazané písmo. Ostře psanými písmeny stálo na pomačkaném listu:

Moje milá Majo,

omlouvám se, že jsem Ti nedal předem vědět, že odjedu, sám jsem to zjistil teprve před chvílí. Musel jsem v rychlosti odejít, nemůžu Ti říct proč, ale je to nesmírně důležité.

Nemám ponětí, kdy se vrátím, ale až s tím budu obeznámen, okamžitě se vrátím zpět domů k Tobě. Vezmi si ze šuplíku nahoře peníze, kolik jich budeš potřebovat a řekni Joeovi, že jsem pryč a aby se postaral o to, aby ses měla dobře a byla v bezpečí. On už bude vědět.

Mám Tě moc rád, však Ty to víš,

Tvůj táta, Mark.

Seděla jsem jako opařená. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle není ten táta, kterého celý život znám. Otec byl vždycky pohodář, co sotva někdy vytáhl paty z našeho pozemku, který se o mě tak úzkostlivě bál a staral.

A on mě tu nechá samotnou; sice chce, abych šla za Joem, (tátův známý, pomocník, nebyl to zrovna starostlivý chlapík, spíše nehorázný ožrala) aby se o mne postaral.

Ale stejně. Je to divné. Moc divné.

Každý správný teenager by měl mít v základním vybavení mobil. Jenže já nejsem správný dospívající. Já nemám telefon.

Táta si od pradávných dob zakládá na staré škole, tudíž doma nestrpěl nic novějšího než pevnou linku. Nemám žádnou možnost, jak být s ním ve spojení.

Počkat. V tom jsem si něco uvědomila - Vrátím se, až s tím budu obeznámen.
Co to má znamenat? Co mi tím chtěl říct? Plyne z toho, jako by mu to musel někdo sdělit, povolit. Nejspíš v této podivné akci neby zapojený jen on. Možná celá skupina lidí.

Neustále mi to vrtalo hlavou. Táta přece, pokud vím, nemá téměř žádné kontakty. Málokdo kdy navštívil naše uzavřené Sněžítko.

Znám vůbec svého tátu? Bylo mi do breku. Oklepala jsem se.

,,Nesmíš být tolik citlivá, aspoň teď ne," rozkázala jsem si potichu. Abych si to ujasnila. Táta se nejspíš zbláznil, odjel s neznámou partou lidí, o které se mi nikdy ani slůvkem nezmínil a nechal mě tu na pospas jeho, přinejmenším mně známému nestabilnímu příteli. Ale co může být tak neodkladné, aby nechal svůj dosavadní život za sebou? Nevypadalo to na krátký výlet.

,,To nejdůležitější, co na světě můžeš kdy mít, je teplo domova," říkával často. Musela jsem se nad tím zahořkle uchechtnout.

Nevěděla jsem, kam půjdu, ale rozhodně nezamířím do náruče Joemu. V hlavě mi šrotovalo tolik myšlenek naráz, jako málokdy.

Katy se na mne celá zvědavá celou dobu dívala; připadalo mi, že přemýšlela, co se děje. Možná také pomýšlela nad tím, co s námi jenom bude.

Joe pomáhá otci s farmou každé odpoledne v pondělí, středu a čtvrtek. Zhrozila jsem se. Dnes je čtvrtek! Pokud nechci skončit v péči chlapa, který neví, kdy má odložit flašku od piva, musím odtud okamžitě zmizet.

Tryskem jsem vyběhla schody do otcova pokoje. Rukou jsem vystartovala do úplně spodního šuplíku s penězi, jak mi ve zprávě radil.

Bylo tam pouhých dvacet dolarů! Sice to nebylo na přežití ve světě zrovna moc, přesto jsem je bez okolků všechny shrábla do kapsy.

Uslyšela jsem zvenčí známý rachotivý zvuk. Vyhlédla jsem z okna a ke své hrůze zjistila, že si to sem šine Joe se svou narezlou starou ,,károu", jak jí často říkával.

Vyděšeně jsem se vrátila nazpět do kuchyně a popadla všechno možné jídlo, co bylo po ruce. Z okna jsem zahlédla, jak alkoholik pomalu vystupuje z auta. Chvatem jsem vyběhla z kuchyně.

Když v tom Katy za mými zády smutně zamňoukala. Nohy mi zkameněly. Bylo mi líto, že ji zde musím nechat.

Počkat. Vážně musím? Teď už nemusím vůbec nic.

Vzala jsem ji pevně do náruče. Otevřela jsem okno a hbitě z něj vyskočila ven.

,,Hehe... mladá slečno, kdepak ste? Prej se mám vo vás vobstarat, ...ste tu vůbec? Hehe..."

Slyšela jsem z dálky mumlat Joea. Dnes měl za sebou mnohem víc lahví, než míval normálně. Se slzami v očích a Katy v náručí jsem se rozběhla k hustému temnému lesu. Naposledy jsem se ohlédla na mé milované a zároveň nenáviděné Sněžítko. A pak jsem bez rozmyslu vběhla do hlubin lesa.