Ehhiot

Kapitola devatenáctá - Záchvat smíchu

S obezřetností jsem se ohlédla po ostatních zákaznících. Byla zde pouze obrovská, řehtající se smíchem skupina  motorkářů středního věku nad sklenkami čepovaného piva. Jedna čtyřčlenná rodina. Tři postarší dámy nad jahodovými koktejly a nějakými nepříliš vábně vyhlížejícími dorty, pocházejícími ze stejně nepříliš vlídně vyhlížející prosklené vitríny. Nejblíže k nám v klidu seděli dva muži okolo třicítky. I když tomu zrzkovi bych podle tváře tipla nanejvýš dvacet. Vypadal, že se mu dospívání o pár let prodloužilo. Oba měli nějaké levné hotovky.

Vzala jsem si jídelní i nápojový lístek. Žádné zdejší vyhlášené speciality mne nezaujaly natolik, abych zbytečně marnila penězi. Z pití jsem si nakonec vybrala obyčejnou citronovou domácí limonádu.Tedy psali tam, že je domácí.

V dezertech jsem zavadila jedině o lízátka. Lízátka. Ta jsme měla naposledy... kdy? Před deseti lety? Dostala jsem na ně velkou chuť. Jako bych si chtěla ještě oživit zbytky dětství, které mi přetrvaly. Ehhiot si nic nepřál. Jako vždycky.

Poměrně mladá servírka, trochu (dobře, hodně) při těle se nás mile zeptala, co si budeme přát. Myslela to kupodivu opravdu mile. Nepřetvařovala se, jako jiní. Po Oskarovi to byla první osoba, která jakýmkoliv způsobem nenaznačovala, že by s námi měla problém. Měla černo-žlutý pruhovaný stejnokroj podniku, který až moc ladil s tématikou jídelny. Vypadala jako obří včelka.

Pokusy o vkus se zbortily na jednu hromadu. Na prsou se jí vyjímala malá bílá cedulka hlásající světu jméno Lacey.

,,Dobrej. Tak co to bude?" optala se přívětivým tónem hlasu. Byla v něm taková jiskra plná elánu. Zamumlala jsem v pozdrav odpověď. Ehhiot nápodobně.

,,Prosím, tuhle jednu vaši limonádu," začala jsem a ukazovala prstem na určitou vytištěnou položku; ,,a dvě lízátka."

,,A chcete si je vybrat, nebo je vám příchuť jedno?"

,,Klidně nám je vyberte. (Panebože! Proč? Mé zbrklé chování mne postupně dohání k šílenství.)

,,Dobrá... Bude to vše?"

,,Ano, děkujeme."

,,Hned vám to přinesu." S tím dopsala starou červenou propiskou objednávku a zaklapla deníček s účty a nepříliš ladně se otočila na podpatku a odkráčela za pult konat svou práci.

,,Jestli je to druhé lízátko pro mě," začal nejistě Ehhiot, ,,tak to jsi nemusela. Vůbec nevím, jak ti tvoji obětavost budu oplácet. Ale i tak, moc díky, Majo. Vždycky jsem měl rád lízátka. Jenom doufám, že nám nevybere pomerančová, nebo prostě ta, která nám moc nechutnají. Ta jsem míval ze všech příchutí rád nejméně."

Nečekala jsem, že někdo, kdo sotva dokáže jíst, bude dokonce vybíravý na chuť sladkostí. Usmála jsem se.

,,Já zas nikdy nemusela ananasová," zubila jsem se na něj. Vždycky se mi po této příchuti nepříjemně sevřelo hrdlo. Trochu jsem se nechutí otřásla. Chvíli jsme se na sebe navzájem dívali, ale protože už to bylo rozpačité, oba jsme uhnuli pohledem na ostatní zákazníky.

,,Co bys řekl, o čem si asi tak můžou povídat?" Ehhiot se nejdříve podíval na mě, a pak na ten bod, koho bez mžiknutí oka pozoruji. Můj pohled visel na té rodince. Ze všech vypadala nejvíce obyčejně.

Tvořili ji matka, otec a dvě malé holčičky. Mezi nimi mohl být tak rozdíl přibližně tři roky. Hrály si s kartonovými podtácky a stavěly chatrné, nestabilní pyramidy. Se soustředěnými výrazy a pootevřenými ústy sledovaly jednu právě hroutící sestavbu.

Výbuch plný smíchu a zklamaných povzdechů. ,,Ježiš, a to mi to trvalo tak dlouho!" povzdechla si napůl zničeně, napůl rozesmátě jedna poškozená. Sice si pár se zaujetím povídal, přesto oba potomky chvíli změřili pohledem, co se stalo. Zjistili, že prakticky vůbec nic a opět se věnovali tématu. Taková normální, šťastná rodinka.

Přesunuli jsme se k oné veselé skupince postarších dam.

,,Děvčata, a víte, že tendlencten Jeremy umí z čistýho seníku vytáhnout cokoliv co si budete přát? No fakt! Viděla jsem to na vlastní voči! chlubila se se smíchem jedna z nich.

,,Ale Gréto, nepovidej! Nevěřim, až uvidim!"

,,Tak si třeba nevěř, Sally, ale přísahám, že zčistajasna odtamtud vytáhnul dvacet čísel Play Boyů pro jeho jednoho kamaráda. No vopravdu!"

S povytáhlým obočím a pevně sevřenými rty jsme na sebe pomalu pohlédli. Ehhiot se už neudržel a začal se na plné kolo smát. Jenže čím více se snažil smích zadržet, tím se smál ještě intenzivněji.

V tu se konečně přikolébala servírka. Ehhiot položený na stole stále neovladatelně vibroval smíchy.

,,Tak, limonáda pro slečnu... a lízátka...tak. Jak tak vidim, váš přítel je asi veselá kopa, co?" pohlédla se smíchem na Ehhiota, který se pokusil ovládat a opět se celý zarudlý na židli narovnal.

,,No, dalo by se říci, ano. Děkujeme, asi zaplatím rovnou."

,,Dobrá, tak to bude, dolar, dvacet centů, prosím. A jakpak se vám tu u nás líbí? Není to na zapadlej motorest snad tak špatný, ne? Máte někam konkrétně namířeno?" snažila se s námi navázat konverzaci. Ehhiot nebyl momentálně schopen rozumně komunikovat. Zaplatila jsem, a nechala dokonce i malé dýško. Ne že bychom měli peníze na rozdávání. Ale proč neudělat někomu radost?

,,Ano... moc se mi líbí ten nápad to tu prosvětlit těmi květy." Myslela jsem to ale vážně, ne pouze ze slušnosti.

,,Ani byste nevěřila, kam jdeme," mávla jsem lhostejně rukou, jakoby to byla naprosto přebytečná věc. Avšak vyznělo to, jako by to byla přísně tajná, důležitá záležitost. Tak. To by šlo jako výmluva. Ne, nešlo. Je to sakra slabý. Ale už jsi to řekla. Co se dá dělat.

,,Aha. Děkujeme, přijďte někdy zase!" pronesla se zvláštním úsměvem a odplachtila k jinému stolku.

Ehhiotovi se ,,poker face" už finálně povedl. Ale tváře mu ještě hořely. ,,Víš, normálně bych se takové hlouposti takhle nezasmál, ale už dlouho jsem neslyšel staré, důstojné dámy, co by se u svých dýchánků zmiňovaly o Play Boyích. " Vyprskl opět, avšak naposledy smíchy. ,,Už jsem to dlouhou dobu potřeboval, víš. Zasmát se blbosti."