Ehhiot

Kapitola čtrnáctá - Vzpomínka

Lidé okolo nás sice stále dokázali spražit pohledem, ale díky novému vzhledu mého spolucestovatele už to nebylo tak strašné. Pokud ovšem nepočítáme ženu, kolem které jsme prošli cestou do supermarketu.

Ehhiot šel na pravé straně, aby se co nejméně dostal do styku s všetečnými osobami. Nyní to bylo jiné než s Oskarem. Už se necítil v bezpečí. Byl to zase ten Ehhiot, kterého jsem včera potkala.

Ale co čert nechtěl, nějaká cizí paní ho nejdříve zcela znechucena přeměřila pohledem, kterým vám opravdu nezlepší den. Po této jasné nechuti si ho více prohlédla a zaječela.

Nevypadalo to dobře. Vůbec. Ani v nejmenším.

Snažila jsem se ho od té nepříjemné osůbky dostat co nejdál, ale bylo pozdě.

,,Je to ďábel! Ďábel! Copak to nevidíte?! Je to zplozenec zla!" s vřískotem přiběhla ke mně a zaryla její nechutně dlouhé pestrobarevné nehty do mé holé husí kůe, kterou mi vyvedla jejím divadýlkem. Snažila jsem se jí vymanit, ale marně. Všichni náhodní chodci na nás zvědavě hleděli. Dokonce i pár lidí v autě. Ale nikdo nejevil zájem ji zklidnit.

Samozřejmě.

Ehhiot se k mému údivu vzchopil z šoku. Pomalu přistupoval k oné uječené osobě. Ta se s vykulenýma očima ode mě stáhla. Svraštilo se mu obočí a mračil se. Výhružně na ni hleděl, aby nás nechala v poklidu na pokoji.

,,Děvče moje milé, copak to nevidíš? Pro Krista pána, straň se ho, dokud můžeš!" tím ječivým hlasem mi naprosto odrovnala ušní bubínky.

Ještě dříve, než jsem ji stihla uklidnit, aby hned zčistajasna nešílela, odběhla na vysokých rudých podpatcích kachní chůzí někam do pryč.

Ehhiot se už nemračil. Jen za ní vyjeveně třeštil oči. Ona nápodobně. Otočila se v běhu. Bylo těžké posoudit, zda se bála více ta bláznivá ženská, nebo on.

Byl to zase ten Ehhiot, kterého po téměř celou dobu znám. S Oskarem byl poměrně uvolněný, dokonce i trochu upovídaný. Cizí lidé z něj dělají to, co chtějí, nebo si myslí, aby byl, ne jaký ve skutečnosti je. Proč také nesoudit člověka jen tak od pohledu, že? Je to rychlé, přesné, nekompromisní. Toto si asi pomyslí hodně obyvatel Broadcastlu. Ale nejen v Broadcastlu, abych neobviňovala pouze je. Děje se to po celém světě. A to je špatné. Moc, moc špatné.

Se zmatením padl můj zrak na Ehhiota. Ten beze slova zaražen stál na místě. Ve tváři se mu zračilo mnoho pocitů - strach, poprvé měl mírný vztek, ale hlavně, hlavně lítost. Zjevně měl až po krk, jak jsou z něho všichni jako pominutí, i když se snaží být co nejnormálnějí, co je v jeho silách.

Je ostříhaný, má nové pěkné oblečení, nedělá žádné problémy ani přestupky, chová se slušně - a přesto, přesto všechno ho téměř každý odsuzuje, jako by byl nebezpečné zvíře, které se jim pokouší smrtelně ublížit. Není to fér. Co si má pomyslet o moderní společnosti? Že je povrchní? Neumí akceptovat? Skrz na skrz prolezlá nenávistí? Možná má pravdu. Respektive vůči němu určitě.

,,V - v pohodě?" optala jsem se starostlivě.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Už... už si vzpomínám, víš, dříve mi to říkalo více lidí, že jsem, podle nich, ,ďábel' nebo ,démon' a plno dalších nepěkných názvů. Říkali, že kam jen nohou vkročím, tam se stane nějaké netěstí. Občas mám ten pocit, že mají pravdu. Ani nevíš, jak neuvěřitelně mne to zdeptalo," svěřil se mi téměř neslyšně. Zpozorovala jsem, že dokázal potlačit slzy. Nejspíš si nedovedu ani představit, čím vším si musel Ehhiot projít. S šokem jsem na něj hleděla.

,,Ne - nemyslíš si to o mně, že ne?"

Objala jsem ho. ,,Ani v překrásném snu, ani v nejhorší noční můře bych si nepomyslela, že jsi zlý člověk, Ehhiote. Ty to víš."

Už se neudržel. Pár slz mu nechtěně klouzalo po vyhublé čelisti až ke krku.

,,Díky," vydechl plný vděku. ,,Ach jo, zase brečím. To si před tebou tedy dělám dobrou pověst."

,,Ale, prosím tě, nech toho. Tak, nelam si s nimi hlavu, nevědí, jak moc jsi milý," konejšila jsem ho.

,,Nemusel jsi ji odehnat. O to víc jsi ji přesvědčil o tom, co si o tobě myslí. Chvíli jsem si myslela, že zavolá policii. Ale i přes to, díky."

,,Víš, proč jsem to udělal?" sdělil mi otázku potichu. Hlava se mi sama od sebe zavrtěla. ,,Jednou mi, už je to hodně dávno, řekl někdo něco ve smyslu: ,Nemá cenu ze sebe dělat něco víc, protože ostatní moc dobře vědí, že takový budeš už napořád.' Řekl jsem to sice asi hodně zkresleně, ale základ myšlenky v tom určitě bude."

Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Ale byla to zajímavá úvaha. A bohužel naprosto pravdivá. ,,Tak to si musel asi taky něco podobného zažít, zdá se mi, že v tom jsou opravdové zkušenosti toho neznámého."

Ehhiot se na mne mdlým úsměvem podíval. ,,Jo. V tom máš asi p-pravdu."

Po chvíli jsem si vzpomněla, proč jsme stanuli zrovna kousek od obchodu. ,,Teď jdu bohužel do marketu doplnit zásoby, musím tam. Jsi připraven jít se mnou, nebo radši chceš zůstat schovaný, aby ti nikdo nic neudělal? Nebude vadit, jestliže zůstaneš."

Po krátkém rozhodování uznal za vhodné jít se mnou. ,,Nechci zůstat sám," pronesl se strachem potichu. Katy nejspíš byla někde nedaleko od nás. Odhodlali jsme se a pochodovali si to k supermarketu.