Ehhiot

Kapitola šestnáctá - Obklopeni stromy

,,Majo?"

,,Hmmm?"

,,Majo, prosím, vzbuď se!"

S ospalostí jsem se posadila. Ehhiot na mne s ďolíčky na tváři rozjařen shlížel. Můj pohled stále nezvyklý na denní světlo zmateně přeměřil okolí. Trvalo chvíli, než se z dvojího obrazu stal zpět jediný.

Nad námi se ochranitelsky skláněly listnaté stromy, i když se neměly čeho obávat, přeci nám nehrozí žádné nebezpečí. Snad.

Listy teplých barev bezmezně padaly k zemi. Po pravé straně od nás se linula úzká asfaltová silnička. Slunce sice svítilo, ale mohlo se snažit víc. Bylo zčásti schované za záclonkou šedých mráčků.

,,Kde..kde to jsme?" Trochu mne bolela hlava.

,,Kousek od Meetdawku," poznamenal s prstem přitisknutým na tečce s označením ,Meetdawk' na mé mapě.

,,Ale to je kde?" Musela jsem se přitom zasmát. Neměla jsem nejmenší tušení, kde vůbec nějaký Meetdawk je. A nyní se mi dostavilo zjištění, že takové maloměsto existuje.

,,Jsme nedaleko od Jordon Valley."

S překvapením v obličeji se mi to nechtělo věřit. ,,Cože?! Tak daleko od Broadcastlu? To snad není možné!" To s přehledem překračovalo moje chápání. To jsme až u Jordon Valley? Vždyť to je nedaleko hranic se státem Idaho!

,,To jsme jeli autem nebo co?"

,,Ne," odpověděl prostě. ,,Jednoduše jsme sem došli."

Nevěřila jsem mu. ,,Hlavně mi neříkej, že jsi za jednu noc uběhl asi přes sedmdesát kilometrů, jestliže jsme u Jordon Valley."

,,Uběhl jsem za noc přes sedmdesát kilometrů."

Pouze mne škádlil. Musel. To přeci není v lidských silách, překonat z vlastní energie takovou dálku za tak krátký čas. Určitě se mu nějakým zázrakem povedlo na zpustlé cestě stopnout auto a to nás dostalo až sem. Jo. Tak to bylo. Určitě. Ale proč nás rovnou nehodilo do toho městečka? Proč by nás nechalo uprostřed ničeho? Moje odůvodňování bylo v troskách.

Ale u Ehhiota si nemůžete být nikdy jistí. Kolikrát říká tak nepřesvědčivou pravdu, že byste řekli, že vám s jistotou v hlase říká do očí lež.

Ale jeho neuvěřitelným vtípkům na hranici s realizací stejně nikdy zcela neporozumím. Možná je někdy sepíšeme a vydáme pod titulem ,Když máte pravdu, tak lžete.'

Nemělo cenu se s ním přít. Byl to jen vtip. Jo. Vtip. Nic víc.

Ne. Myslel to smrtelně vážně. A ty to moc dobře víš.

Bez dalších průpovídek jsem se neochotně zvedla z pohodlného místa v hromadě suchého listí. Jediné, co se mi v tento ranní čas chtělo dělat, bylo spát. Samozřejmě. Jako bych celou noc neprospala. Ale nemohla jsem. Musíme pokračovat.

Ehhiot mi nápomocen pomohl a obětavě přebral na svá bedra batoh, náš jediný přenosný majetek.

Katy musela protentokrát také pěšky, ne jako včera, kdy se nechala pohodlně nést prakticky ve dvou náručí.

Snad nekonečně táhnoucí se rovina, která končila až daleko za horizontem, se bez zbytečného reptání nechala obklopovat vysokými stromy plnými snad sta tisíci listy, které jen zářily barvami. Každý jedinec se za každou cenu snažil vyniknout nad tím druhým.

Příroda nechala bez lítosti nechat slétnout z větví každý přebytečný odumírající lístek, aby dal přednost dalším, novým, mladým.

Ta chřadnoucí úchvatná nádhera nás udivovala ze všech světových stran.

Zavřete oči, (ale opravdu!) (samozřejmě po dočtení odstavce) a představte si vůni domova provoněným ohněm z krbu a jeho sálajícím teplem. Do toho připojte krátkou, malou, prudkou osvěžující spršku tvořenou ledovými kapkami vody. A samozřejmě příjemnou pohodu s člověkem, kterého na světě máte ze všech nejraději. Máte to?

Přesně takhle jsme se cítili. Tedy v nejmenším já ano. Z jeho uchvácených očí, ve kterých se leskly jiskřičky pokory a zaujetí, byl myslím poznat podobný požitek.

Byli jsme tak nicotní. Tady. Uprostřed lesa. Ale byl to nezapomenutelný pocit, být zase jako před mnoha tisíci lety. Naprosto bezvýznamní oproti silám živlů přírody.

Ale čas s lidstvem zamýšlel něco jiného. Role se vyměnily. Proto mi tento okamžik tak utkvěl na mysli. Protože jsem ho pocítila jen málokdy. A nyní se mi to stalo již podruhé. Podruhé ve svém životě, po boku mého přítele Elliota Springsteena.