Zamilovala jsem se

21.

Po oslavě jsem pomohla Barče uklidit. Richard odešel asi před třemi hodinami, Kačí odešla chvilku po něm. Bavila jsem se s Adamem o škole, jeho škola byla zajímavá, ukázal mi některé výkresy. Byla jsem překvapená, nakreslil krásný obrázek jeho s Barčou při západu slunce.
„Tohle je nejlepší," ukázala jsem na obrázek a Barča se usmála.
„Ten jsem dostala k výročí." Adam se zazubil.
„Miluju tě," řekl jí a ona ho políbila, cítila jsem, že už jsem v tomto bytě navíc, tak jsem se otočila a prohlásila, „tak já radši půjdu, nemusím být u všeho."
„Počkej," prohlásil Adam. Obrátila jsem se na něj a zeptala jsem se, „co je?"
„Máš zavolat Richardovi až půjdeš domů?"
„Proč?" Zajímala se Barča a podívala se tázavě na Adama. On jen pokrčil rameny a dořekl, „prostě mu zavolej."

Nechtěla jsem mu volat, byla jsem po celém dni sama a užívala si hudbu ve sluchátkách. Napsala jsem tedy jen zprávu.

Děje se něco?

Ovál mě studený vítr a já se otřásla. Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu a doufala, že to pomůže. Zavibroval mi v kapse telefon, myslela jsem si, že volá Richard, ale na displeji svítilo jiné jméno. Nechtěla jsem to zvednou, sevřelo se mi hrdlo, ale pak jsem se přeci jen odhodlala.
„Pavle?" Zašeptala jsem potichu.
„Jsem rád, že jsi to zvedla. Nebyl jsem si tím jistý, ale doufám, že ti není taková zima, jak to vypadá." Ozvalo se z telefonu. Ohlédla jsem se nejistě kolem sebe.
„Co chceš?" Snažila jsem se znít sebevědomě.
„Nechal tě jít samotnou? Nemá tě rád, ale já tě stále miluju, stačí se vrátit a dáme všechno do pořádku."
„Pavle, tohle nejde. Prosím, nechej mě být." Slzy se mi kutálely po tváři, stále jsem se ohlížela nejistě kolem sebe.
„Nemůžeš si ho vybrat."
„Nezačínej s tím znovu prosím."
„Já to myslím vážně. Zabiju se, jestli budeš s někým jiným." Nemohla jsem se pořádně nadechnou, myslela jsem, že tohle už od něj nikdy neuslyším. Pociťovala jsem úzkost, která mi drtila vnitřnosti.
„Pavle, prosím..."
„Ne, je to jen na tobě. Můj život závisí jenom a jenom na tom, jestli se ke mně vrátíš." Z druhého konce telefonu se ozývalo jen hlasité pípání. Nevěděla jsem, co mám dělat. Žít s pocitem, že se kvůli vám někdo chystá zemřít je zničující.

Nevyšla jsem z domu několik dnů. Ve škole jsem byla omluvená a nikomu se neozvala. Telefon mi nepřestával posílat oznámení od mých přátel. Ležela jsem na pohovce a pouštěla si svůj oblíbený seriál. Cítila jsem se strašně, rodičům jsem řekla, že na mě něco leze a oni uvěřili. Zazvonil mi telefon a já spatřila Richardovo jméno. Snažila jsem se nevnímat, jak moc to všechno bolí. Když jsem to dlouho nezvedala, zabušil na dveře.

„Lůc, vím, že tam jsi." Zahulákal a opět silně udeřil do dveří. Došla jsem nejistě až do chodby, když se znovu ozval jeho hlas, „Lucí, prosím, já mám o tebe strach." Otevřela jsem dveře a našla Richarda, který vypadal jako po probdělé noci.
„Co tady děláš? Všichni o tebe máme strach. Vůbec nám neodepisuješ." Vychrlil okamžitě, vtáhla jsem ho dovnitř a zabouchla za ním dveře.
„Richarde, nemůžeš jsem přijít, kdykoli se ti zachce," vyštěkla jsem na něj.
„Děláš si srandu? Ty jsi tady už asi pátý den, nikomu si nedala vědět. Kačí psala už i tvým rodičům, jestli jsi v pohodě. Prosím, řekni mi co se děje, protože mě trápí, když nejsi veselá a usměvavá jako vždycky." Slzy mě pálily v očích, nemohla jsem mu to říct, byla to moje věc.
„Já-já nevím, co ti mám říct. Prostě jsem nemocná." Odpověděla jsem suše.
„Nejsi nemocná," zvedl hlas a přistoupil ke mně a chytil mi ruku do svých dlaní. Nedokázala jsem udržet své emoce uvnitř sebe a zhroutila jsem se mu do náruče.