Úplněk [cz]

1. Pilot

Dlouholetý krvelačný spor mezi upíry a vlkodlaky nutil obě strany k ráznému činu. Museli se rozhodnout, buď zavládne mír a nebo jedna
strana vyplení druhou.

Součastnost

Pomalu zamrkám, aby si moje oči zvykly na rychlou změnu světla. Pořád jsem v mlžném oparu nedospavosti. Poslední dny nějak blbě spím. Dám si ruku před pusu a unaveně zívnu. Lehce se protahnu a líně rukou pátrám po mobilu na mém nočním stolku. Když ho konečně najdu, tak se podívám kolik je. Cože? Vykulím oči na displej, když se mi ukáže, že je teprve šest. Co to se mnou je? Sobota a moje tělo mi nedopřeje odpočinku. Vydechnu a posadím se. Dneska bude línej den. Řeknu si pro sebe a pomalu vstanu. Namířím si to směrem k oknu a roztahnu závěsy. Chvíli svým pohledem skenuju okolí a pak si rukou prohrábnu vlasy. Odloudám se do koupelny s úmyslem vykonat mojí každoranní rutinu. Učesat vlasy, vyčistit zuby a lehká řasenka ze mě udělá člověka. Vlasy si nechám padnout na ramena a docupitám k mojí skříni. Rozevřu jí a zamyšleně si bubnuju prstem o pusu. Když moje oči konečně najdou, co hledaly, usměju se a šáhnu po tygrovaných legínách a černém volném triku. Můj obyčejný domácí outfit. Když se do toho konečně obleču, zalehnu k počítači a jdu zkontrolovat sociální sítě. Nic. Zádama padnu na postel a znuděně pozoruju strop. Mohla bych dneska vyjít s Chloe, problýskne mi hlavou. Ani o tom nepřemýšlím a moje nohy mě automaticky vedou do přízemí přímo k lednici. Otevřu jí a začnu ní hledat něco k jídlu. Ha! Jogurt. Usmála jsem se pro sebe a natahla se pro lžičku. Nohou jsem zaklapla lednici a už si ho rozdělávala. ,,Co tady děláš?" Zazní známý hlas ve dveřích. ,,Taky tě ráda vidím mami." Odpovím a usměju se na ní. Usměv mi opětuje a v županu si jsem taky něco ulovit ke snídani. ,,Chceš taky?" Křikne na mě a vydzdvihne sáček s kávou. ,,Že se ptáš." Odpovím jí a jdu směrem k ní. Opřu se o linku a pozoruju jí. ,,Co se děje, že jsi tak brzo na nohou?" Zeptá se a podá mi kávu. Jen pozdvihnu rameny. ,,To samo." Stručně odpovím a usrknu si ze svého šálku. Přijdu k oknu a zamyšleně koukám ven, když v tom se mi o nohu otře náše kočička. Usměju se odložím kafe na stůl. ,,Dobré ráno." Řeknu sladce a zvednu do náručí našeho mazla. Pohladím jí ná hlavě a následně podrbu za uchem. Spokojeně mi přede u ucha. Mé prsty jí zajedou do její jemné srsti. Miluju zvířata. Dám jí pusu na čelo a položím zpět na zem. ,,Hodná." Řeknu konejšivě a naposledy jí pohladím. ,,No podívejme se, ony už jsou kamarádky." Řekne mamka s úsměvem v hlase a maže si něco na chleba. ,,Mohla bych dneska s Chloe nakupovat?" Zeptám se jí s nadějí v hlase a úsměv jí opětuju. ,,Jdi si kam chceš, ale nesmí tam být nic nelegálního. Žádný cigarety, alkohol, nebo něco podobnýho." Řekne a s nakrabaceným čelem zvedne ukázováček. Já se začnu smát. Být vážná fakt neumí. Je to supr máma. ,,Díky." Pronesu a dám jí letmou pusu na tvář. A s úsměvem vyběhnu do svého pokoje. Popadnu mobil a vytočím Chloe. Chvíli to pípá a pak se nakonec ozve. ,,Víš kolik je hodin?!" Rozespale zakleje Chloe. ,,Je sedm." Zasměju se a pokračuju. ,,Jenom jsem se te chtěla zeptat, jestli by jsi se mnou nešla vyprázdnit peněženku do nejbližšího nákupního centra." Vysypu na ní a čekám na odpověď. ,,V kolik?" ,,Za hoďku, za dvě." Podám návrh. ,,Za dvě." Vyhrkne na mě okamžitě a já se zasměju. ,,OK. Tak zatim." Odpovím a hned na to to típnu. Co budu dělat celý dvě hodiny? Odfrknu si. Je čas na nějakej film...

Vyčerpaně padnu i s taškama na postel. Ta mi dala. Nachodily jsme tam tisíce kilometrů, jenom proto, že se nebyla schopná rozmyslet, co vlasně chce. Usměju se nad vzpomínkou, jak se hádala s prodavačkou, jako barvu má ten top, co si chtěla koupit. Zhluboka se nadechnu a postavím se. Tašku hodím ke skříni, zaklidím to zítra. Teď mám jediný cíl a tím je vysloužená postel, nejdřív ale sprcha.

Další den zatracení. A ani máma tu neni, takže fakt nevím, co budu dělat. Vstanu a mířím si to k myčce, abych do ní dala svůj talíř. Už jsem skoro u ní když v tom se domem rozezní domovní zvonek. Kdo to může být? Máma si klíče brala. A tak odložím talíř na linku a jdu se podívat, kdo si nejspíš spletl dům. Otevřu dveře a strnu na místě. Na sucho polnu, co tu chce? ,,Ahoj kočičko, trochu jsem se doma nudil, Tak jsem si řekl, že tě navštívím." Řekl a slizce se usmál. Já tam stála a nebyla schopná slova. Vzal mě za ruku a trochu prudčejš mě vytahl z domu. Zavřel dveře a rozešel se ke svému autu. Sedl si na místo řidiče a s podzvednutým obočím se na mě podíval. Nadechla jsem se rozešla jsem se k němu do auta. Tohle nedopadle dobře. Cesta probýhala v tichu, za což jsem byla ráda. Zastavili jsme před jeho domem a následně vyspoupili. ,,Richarde?" Oslovila jsem ho a čekala, až se na mě otočí. Podíval se na mě s neutrálním výrazev v tváři a čekal, co bude následovat. ,,Já-já." Zakoktala jsem a hned jsem se za to v duchu nafackovala. Nádech, výdech. ,,Já myslela, že už spolu nejsme." Pronesla jsem sebejistě a doufala v normální reakci. Přišel pomalu ke mně a chytil mou bradu mezi své prsty. Musela jsem se dívát poměrně nahoru, protože byl hodně vysoký. Trochu jsem se bála, ale v jeho očí nebyl vidět žádný vztek. Naklonil se k mému uchu a zašeptal. ,,Ty jsi jenom moje, a konec bude, až řeknu já." Odtáhl se ode mne, otočil se a zaplul do baráku. Cože?! Vykřiklo moje svědomí. Takže já jsem teď nějaká věc, která se 'vlastní'? Ne, ne, ne, hošánku. Já jsem svobodná lidská bytost, která se může samovolně rozhodovat. Napochodovala jsem s velkou sebejistotou do baráku, že mu to vytmavím. Když jsem však viděla jeho mohutnou postavu, jak se rozvaluje na gauči, trochu ze mě vyprchávala. Spolkla jsem velký knedlík v puse a stoupla si před televizi. Vrhnul po mně nanávistný pohled. ,,Uhni." Řekl rázně a propaloval mě pohledem. Já ale stála dál. ,,Vypadni!" Zvíšil hlas. Oči mu ztmavly a zablýsklo se v nich. Zorničky se mu rozšířily a byl nemálo vytočenej, za takovou chvíli? To bych ale nemohla bejt já, kdybych tam tvrdohlavě nestála bez jakékoliv známky podřízenosti. ,,Já nejsem žádnej tvůj otrok." Řekla jsem mu rázně, ale radši jsem nekřičela, ikdyž to bylo trochu těžký. Najednou se prubce vyhoupl na nohy a my stáli tváří v tvář. Kdyby pohledy zabíjely, tak já jsem už na tisíce malých kousíčků. Ruce svíral v pěst tak silně, že jsem slyšela křupání. Nahnul se majestátně nade mne a vytvořil mezi námi jen malou škvíru. Já ale byla pevně přesvědčená o tom, že neustoupím. Stála jsem tam ve stejné pozici a nedala na sobě zdát žádné známky ústupu. ,,Zopakuj to." Procedil skrz zuby a bylo vidět, že má co dělat, aby po mně nevystartoval. Sebrala jsem téměř všechnu svojí odvahu a zhluboka se nadechla. ,,Už mě věčně nebaví ta věčná hra na otroka a pána. Nejsem tvoje hadrová panenka! Už jsem si toho od tebe snesla dost. Jseš jenom obyčejnej zkurvisyn!!" Vyčetla jsem mu s částečným křikem do očí a nebyla překvapená, když jsem na své tváři ucítila velkou bolest. Dal mi facku, která byla na hranici s pěstí. Moje tělo se téměř položilo pod rychlostí a sílou jeho úderu, naštěstí jsem se chytla skříně vedle mě. Nebylo zase toho tolik, aby mě položil úplně. ,,Ty seš jenom obyčejná kurva, a s tebou si můžu dělat, co se mi zlíbí." Zařval, že to museli slyšet i sousedi. Stoupla jsem si znovu před něj. Dýchal zhluboka a koukal na mě a vypadal, že mi za chvíli ukroutí hlavu. ,,Sráči." Vyprskla jsem na něj a schytala jsem od něj hned druhou ránu přímo do oblčeje. Ta mě ale položila úpně a já hlavou tvrdě dopadla na chladnou zem. Ucítila jsem v puse krev, asi mi ten kretén natrhl ret. ,,Se mnou takhla mluvit nebudeš!!" Rozeřval se a silně mě kopl do břicha. Břicho mě bolelo jako jako ještě nikdy a po tváři se mi zkutálela slza. Najednou mě brutálně chňapl za vlasy a vytáhl mě nahoru. Křičela jsem a házela sebou a snažila se dostat z jeho sevření, protože to strašně bolelo. Vytáhl mě do výšky svých ramen a druhou rukou mě chytnul pod krkem a bouchnul se mnou o zeď za námi. Jeho stisk na mém krku sesílil a mě vytrykly další slzy. Snažila jsem se drapat na ruce, kterou mě škrtil. Pod tíhou všech těch zranění jsem ale sotva dýchala. Lapala jsem po dechu a snažila se z jeho sevření dostat, marně. Pomalu jsem cítila, že už pod nohama nemám zem. Kopala jsem a snažila se vyprostit. Když mě vytáhl tak, že jsem už byla nad zemí, podíval se mi do očí a letmě se usmál. Pak mnou hodil, doslova hodil na skříň, která byla před chvílí mým zachráncem. Padla jsem na ní tvrdě rukou napřed, bože to bude modřin. Nalítla jsem na všechny ty madla a ostré hrany, které se mi určitě hezky zvěční na kůži. ,,Au!" Křikla jsem když jsem se zklátila na zem. Ležela jsem na zemi a oddychovala. Tohle musí skončit, dokud se to nerozjede víc. Sýpavým nádechy jsem do sebe dostávala kyslík a pohlídla na toho grázla. To co jsem viděla mi absolutně vyrazilo dech. Stál tam nademnou a já se krčila v jeho stínu. A v rukou svíral kožený opasek od svých kalhot. ,,Je na čase ti ukázat, kdo je tady pán. Hrál jsem hodnýho až moc dlouho." Vyštěkne na mě a vraždí mě pohledem. Já tam bezhybně ležím a jenom pozoruju, co má v plánu. ,,Vstaň." Odsekne jedovatě. Já záporně zakývu hlavou a hned jsem toho litovala. Napřáhl se a jeho ruka už mířila ke mě. Moje reflexy zareágovaly rychleji, než dopadl jeho pásek na můj obličej a já nastavila předloktí na místo úderu. Bolestí se mi skřivila tvář a já myslela, že mi tu ruku uříz. Zařvala jsem z plných plic a chytla se jemně za ruku. Byla to šílená bolest. ,,Vstaň!!!!!" Zařval tak mohutným vlasem, že málem popraskala okna. Zhluboka jsem se nadechla a pozbírala roztříštěné sebevědomí v jeden silný celek. Zdravou rukou jsem se opřela o koleno a pomalu se dosápala na nohy. Krev ve mě vřela a já byla schopná všeho. Dýchala jsem z hluboka a nahlas. Přestala jsem vnímat všechnu svojí bolest a zapíchla svůj pohled do toho jeho. ,,Tohle sis posral." Řekla jsem zřetelně a nahlas. Napřáhla jsem se a vší silou co mám jsem ho udeřila přesně mezi nohy. Kotník jsem si málem vykloubila, ale dostala jsem ho, teda.. částečně. Chytl se za svýho ptáka a bolestivě padl na kolena. Chvíli svíral víčka pevně k sobě a pak je rozevřel a pohlídl na mě. Já tam stála a byla připravená svojí pomstu dokončit. Zdravou rukou jsem se napřáhla a dala mu pěstí téměř přesně do nosu. Richard padnul k zemi. Nahromáždila jsem železnou pachuť krve ve své puse a plivla to před jeho obličej. Klidně bych se kochala pohledem na toho schoulenýho zmrda celé hodiny, ale musím zmizet. Popadla jsem svoje klíčky a boty a vypadla z toho odpornýho domu. Klopýtala jsem po chodníku a držela se za ruku. Popotáhla jsem, nemím brečet. Modlila jsem se, aby jsem už byla konečně doma. Byla už docela tma, za což jsem byla ráda. Nepotřebuju zvědavý lidi, který mě budou očumovat. Nevěděla jsem do jaké míry je Richard schopný zajít. Už několikrát mě uhodil, ale tahle brutalita byla něco nového. Podívala jsem se na svoje předloktí, kde jsem dostala tím páskem. Rýsoval se mi tam pěkný obrys pásku i s dírkama. Zastavila jsem se a teprve teď jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Já mu dala pěstí? Utřela jsem si slzy a najednou mě napadlo, že mě půjde hledat. A já si tu vykračuju po pouliční lampou. To na sebe můžu rovnou namalovat terč, řekla jsem si a zabočila do neosvětlené uličky, která mě taky zavede domů, ale oblkikou. Nohy mě vedly a já byla pohlcena do svých myšlenek. Lehce jsem si sáhla na modřinu na mé hlavě. Au.. Už od školky vím, že jsem bojácnější. Kluci se mě báli a byla jsem to já, kdo dostával poznámky, že něco proved. Já jsem se koukala na horory a pak jsem klidně mohla jít do lesa, mě někdo jen tak nedokázal rozplakat. Richard to ale dokázal, a zaplatil za to. Usmála jsem se nad tou představou, jak jsem mu dala pěstí, na ten jeho bolestivý pohled. Stálo mi to za to. Jsem na sebe pyšná. Na rtech se mi rýsoval nepatrný úsměv. Ale co řeknu mámě, až mě uvidí. To jen tak neobkecám. Mám si něco vymyslet? Proč bych to dělala? A co ve škole? Budu to muset zamaskovat. Nebo prostě otevřeně řeknu pravdu? To radši ne. Co když si ně najde a bude se chtít pomstít? Nebo co když ublíží matce? Nad touhle myšlenkou mě mrazilo v zádech. Jemně jsem zaklepala hlavou ze strany na stranu a koněčně spatřila náš dům. Nikde se nesvílilo a to mi přišlo divné, protože mamka už obvykle bývá doma. Radši jsem za sebou zamkla, co kdyby něco zkoušel? Na to radši nechci pomyslet. Sundala jsem si boty a pomalým krokem jsem se dostala do pokoje. Sedla jsem si na postel a do ruky vzala mobil, abych zavolala mámě, kde je. Měla jsem tam od ní jeden změškaný hovor a jednu SMS, ve které napsala, že se doma spát nebude a jako příčinu uvedla svého přítele Mika. ,,Super." Zabručela jsem si pro sebe. Takže tu stále ve vzduchu visí otázka, jestli jí to mam říct. Ruce jsem si dala do klína a pozorovala je. Obzvlášť jsem se zaměřila na modřinu od opasku. Hrála všemi barvami a nemálo bolela. To vlastně všechno. Pomalu jsem se odpajdala do koupelny a schodila ze sebe všechno oblečení. Musela jsem ze sebe smýt všechny jeho dotyky. Vlezla jsem si pod proud teplé vody a relaxovala. Trochu to bolelo na všechny ty čerstvé modřiny, ale já to vydržela. Po sprše jsem zabalila do ručníku a namířila si to ke skříňi. Cestou jsem však míjela svoje obrovské zrcadlo a musela se pozastavit. Přepadla mě úzkost. Ručník jsem si nechala voně spadnout na zem a pozorně jsem se v tom pološeru prohlížela. Proč mi to udělal? Vždyť já byla v právu. Ruka, kterou jsem dopadla na skříň mě stále bolela, doufám, že jí mám jen naraženou. Na krku jsem měla červené otisky od škrcení. Různě po těle rozmístěné modřiny. Pevně jsem zavřela oči a snažila se celou situaci si stále nepřehrávat dokola. Pevně jsem semkla víčka k sobě a potlačovala blížící se slzy. Pomalu jsem vydechla a namířila si to k posteli a do zdrcadla se už nepodívala, radši. Popošla jsem k posteli a zachumlala se pod nadýchanou, zaslouženou peřinu. Chtěla jsem se pod ní schovat před celým tím ošklivým světem a už nikdy nevylézt. Pomohlo to, na chvilku. Unaveně jsem zaklapla oči a potichu se modlila, abych od něj měla pokoj alespoň ve snech. Překulila jsem se na bok a rovnoměrně oddychovala. Už nikdy víc.

Probudí mě vybrovací mobil vedle mé hlavy. Otočím hlavu a líně pozoruju, jak mi mobil poskakuje na nočním stolku. Natahnu se po něm a stopnu budík. Pomalu se posadím a promnu si rukama oči. Jako každé ráno se chci protáhnou, ale v půlce mě zastaví bolest. ,,Au." Řeknu a chytím se za bolavý bok, já to včera dostala i sem? Hned jak si vzpomenu na včerejší večer, zkazí se mi nálada. Zaměřím se na obří modřinu na svém předloktí, která se ještě zvětšila a barví se na nezdravě žlutou s fialovým lemováním. Bolí ještě víc, než včera. V hlavě se mi honí pořád do kolečka odpověď, jestli to mám říct mámě. Ve škole to určitě najevo dávat nebudu, pomyslím si a přes rameno kouknu ven. Usměju se, počasí mi hraje do karet. Postavím se a potlačuji v sobě všechnu bolest, kterou ve mně vyvolává jakýkoliv pohyb. Konečně se dostanu ke skříňi a znuděně do ní nahlížím. Nakonec šáhnu po lososovém tílku a korálky našitými pod výstřihem a klasických tmavých džínách. Nakonec to všechno zabalím béžového lehkého svetříku, který zakryje vše ostatní. Pak si ale naštěstí uvědomím, že budu mít nějaké otlačky i na krku a tak šáhnu po světle modrém šátku. Všechno to k sobě dokonale ladí, ikdyž to je to poslední, nad čím lpím. Úplně bez nálady napochoduji do koupelny. Zkusila jsem se probudit pod kapkami studené vody, ktérými jsem si opláchla obličej. Nepomohlo to. Připadám si jako chodící můmie. Úplně bez života. A neměla bych si tak připadat? Vždyť mě včera zbil jak psa?! Znovu mě zalévá vztek. Né žal nebo lítost je to čirý vztek. Určitě jsem ho včera neviděla na posledy a jsem připravena se mu znovu postavit, aby si uvědomil, že nemá právo všem rozkazovat. Rozhněvaně jsem popadla řasenku a zvíraznila s ní své oči. Pak jsem ještě popadla make-up a část modřiny, která byla vidět nad mým spánkem jsem s ní zakryla. Podívala jsem se na svůj konečný výsledek, až na lehce natržený ret, nebylo téměř nic vidět. Nakonec jsem se pokusila zkrotit své husté vlasy hřebenem. Nebylo to úplně ono, ale lepší to nebude. Učení jsem naházela do vzorované pasletové tašky a sešla schody. Snídala jsem sama, což mi vyhovovalo. Přemýšlela jsem nad včerejším večerem a co udělám, až se znovu potkáme. Uteču? Ne, to by bylo příliš zbabělé. Budu bojovat a postavím se mu? Má to smysl? Vždyť je mnohem větší než já. Včera jsem ho sice zvládla, ale byl přiopilý. Táhl z něho chlast. V hlavě mi tepe ze vší té rozzuřenosti a bolesti. Ani to nevnímám a dojídám sladkou snídani. Beru si klíčky a zamykám za sebou. Zavazuji si tkaničky od svých conversek a narovnávám se. Hlavu vzhůru, okřiknu se. Natahuji do vých plic čerstvý vzduch. Snad se dneska nic nezkazí. Nutím svoje nohy k chůzi, směr škola...

KONEČNĚ KONEC :D. NO NEBUDU TU DLOUHO KECAT, JENOM MĚ NAPADLO, ŽE NAKONEC KAPITOLKY SE BUDU SNAŽIT PŘIDÁVAT PŘÍBĚHY, KTERÉ SE MI ZALÍBILY. A BUDOU SE NEJSPÍŠ LÍBIT I VÁM. TADY JE PRVNÍ:

The Dark Secret (dokončeno!) by MadeleineBaker - http://www.wattpad.com/32666074-the-dark-secret

POKUD MÁTE TAKY NĚJAKÉ SUPER PŘÍBĚHY SMĚLE S NIMI DO KOMENTÁŘŮ :).