Úplněk [cz]

3. Záchrana

Prudce jsem se zastavila. Nevěděla jsem, jak mám zareagovat. Uteču? To tak, ještě bych mu tím dokázala, že nade mnou má absolutní kontrolu. Tak to ať si nasere. Nasadila jsem povýšeneckej výraz a bezstarostně se otočila. Přenesla jsem váhu na jednu nohu, propletla si ruce na mé hrudi a pozorně si ho prohlížela. Hned jsem spatřila náplast na kořeni nosu. To jsem mu udělala já? Wow, tak to se mi povedlo. Neřekla bych do sebe, že mám takovou sílu. Ušklíbla jsem se a hrála si, jako kdyby mi byl úplně u prdele. A taky že byl.

„Přišel sis pro další nakládačku?" Vyprskla jsem na něj se škodolibým úsměvem. Jen jsem viděla, jak se napl a neodtrhoval ode mě pohled.

,,Musim uznat, že na holku máš docela dobrou ránu, ale přece sis nemyslela, že to nechám bez odezvy." Zasmál se a propaloval mě pohledem. Trochu jsem znervózněla a pro jistotu trochu nahla hlavu, abych našla případnou únikovou cestu, kdyby se něco zvrtlo. Mého pohybu si všiml a zase mě popíchl. „Ty se mě bolíš?" Řekl lítostivě a koukal na mě smutným pohledem. Na lusknutí prstů se mu ale změnila nálada a hned dodal. „To bys měla, protože na mě si nikdo dovolovat nebude." Řekl vytočeně. Vypadal jako býk, který se snaží za každou cenu nabrat na rohy červený plášť. A teď byl pevně presvědčený, že se mu to povede. Na sucho jsem polkla. Nesmím mu dát najevo, že mi zase nahnal strach, byť jen miniaturní, ale nahnal.

„Tak prosím, uhoď mě. Promasíruj si to tvoje zasraný ego takovýmhle zbabělým činem. Nejseš nic, jenom troska. A na takový debily jako jseš ty já fakt nemám čas. Takže mě omluv, mám školu." S odporem jsem mu vyčetla přímo do obličeje. Otočila jsem se na patě a už si to mířila ke třídě. Někde v hloubi duše jsem věděla, že to tak snadné nebude. A měla jsem pravdu. Hned po dvou krocích omotal svoje chapadlo okolo mého zápěstí a strh mě prudce k sobě. Stáli jsme tam tváří v tvář s malinkatou mezerou mezi sebou. Ihned jsem nakrčila nos pod silným zápachem nikotinu. Škodolibě se usmál. „Nemyslela sis, že tě nechám odejít? Že ne? Takovou skvělou příležitost tě naučit slušnému chování si přece nenechám ujít." Na tváři se mu objevil ten nejošklivější úsměv co znám. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že jsme v přístavbě. Kromě záchodů, kumbálu, půdy a místnosti s počítači, v kterých momentálně nebyla žádná třída, tu nikdo nebyl. Já blbá, proč jsem sem šla? Jsem v pasti. Stáhl se mi hrudník.

„Nešahej na mě." Řekla jsem mu a dala důraz na každé slovo. Z úst se mu vydral hrdelní smích. Najednou mnou prudce bouchl stěnou vedle nás. Svým tělem mě natlačil na stěnu. Vystrašeně jsem na něj hleděla. Bylo mi zle, při představě, co všechno by mi mohl udělat. Dala jsem hlavu na stranu, nechtěla jsem se koukat do těch jeho odporných očí. Nepravidelně jsem dýchala, to neudělá. Jazykem mi přejel po krku, až se dostal k mému uchu. Přivřela jsem víčka k sobě a čekala na vhodnou chvíli úderu.

„Teď už jsi jenom moje." Zachraptěl mi do ucha.

„Cože?! Ne!" Křikla jsem.

Okamžitě jsem otevřela oči a oběma rukama se rychle zapřela o jeho tělo, abych ho dostala co nejdál od sebe a mohla utéct. Dala jsem do toho téměř všechnu svojí sílu, ale kvůli mé špatné poloze to byl jen chabý pokus. Nepatrně se na zlomek vteřiny oddálil, ale hned se na mě namáčkl silněji. Sálala z něho agresivita a vztek. Jednou rukou mi vzal moje oboje ruce a donutil mi je dát nad hlavu. Mačkal stále silněji a hleděl mi do očí.

„Uděláš co ti řeknu." Zavrčel a nenávistně na mě koukal.

Věděla jsem, že mu nesmím podlehnou. Že mu musím ukázat, že mě nezkrotí. Slova byla zbytečná. Věděla jsem, jaké následky bude mít můj čin, ale moje hrdost byla větší. Nahromadila jsem v puse nemálo slin a plivla mu je rovnou do obličeje. Pár vteřin byl lehce překvapený, protože si tohle na něj nikdo jen tak nedovolil. Najednou ho ale pohltil opar oslepujícího vzteku. Bez přemýšlení či jakéhokoliv soucitu mi vrazil facku. Ještě větší než kdy dřív. Ani jsem nestačila spadnout a už mě táhl ke dveřím do kumbálu. Ale ne. Začala jsem se vzpouřet a hlavně nemyslet na tu bolest. Zacelený ret začal opět krvácet a já věděla, že je se mnou zle. Po pár krocích mě dotahl k cíli. Bylo mu všechno jedno, teď si na mě jen potřeboval vylít vztek. Otevřel dveře a surově mě hodil mezi všechna košťata. Bylo to tu znova, otupující bolest zaplnila můj mozek. Železná konstrukce se mi zaryla pod kůži. Při každém pádu se ze mě dralo jen slabé au. Ležela jsem bezmocně na zemi a nechtěla vědět, co bude následovat. Zvedla jsem hlavu a věnovala jeden nenávistnej pohled tomu hovadu. Rozsvítil a druhou rukou zamkl dveře. S dalším nechutným výrazem si dal klíček do kapsy a jedovatě poznamenal.