Úplněk [cz]

2. Překvapení

Ještě stále neuklidněná a rozladěná jsem napochodovala do garáže. Zmáčkla jsem tlačítko a vrata už automaticky vyjela vzhůru. Nasedla jsem do svého černého supr auťáka z bazaru. Chvíli nadával, ale pak nastartoval a já vyjela. Na odreagování jsem si pustila rádio a prsty bubnovala o volant v rytmu písně. Nemysli na to, nemysli na to, opakovala jsem si stále dokola. Po únavných 15 minutách nekonečné cesty jsem dorazila na téměř přeplněné parkoviště. Chvíli trvalo než jsem konečně našla místo na zaparkování.Vylezla jsem a zamkla. U vchodu jsem už viděla jak na místě přešlapuje Chloe. Jakmile mě spatřila objevil se jí na tváři úsměv a hned mi vyšla naproti. ,,Ahoj!" Křikne na mě už dálky. ,,Ahoj." Odpovím, když už stojíme u sebe. ,,Umíš tu chemii? Já vůbec, včera jsem byla totiž s Derekem a vůbec jsem se neučila. A ta kráva nás navíc rozsadila, takže fakt nevím, co budu dělat." Povzdechne si. ,,No jo, kdybys furt nekecala." Mrknu na ní. Chloe udělá uraženej výraz a pak vykulí oči. ,,Co to máš s pusou?" Zeptá se vylekaně. Mám jí to říct? Mám jí to říct? Tahle otázka mi pořád křičí v hlavě. Měla bych jí to říct. Je to nejlepší kámoška. Vždycky navšechno ale reagovala přehnaně. Řeknu jí to. Teď ale ne, až po škole. ,,Já-já spadla." Zalhala jsem a doufala, že to spolkne. Trochu nedůvěřivě se na mě podívala, ale nechala to být, díky bohu. Najednou jí ze zadu objaly silné ruce. Hned se usmála jako sluníčko a dala Derekovi pusu. Pak jsem slyšela Dereka jak něco říkal o tom, že si jí půjčí a už byli pryč. Školou se rozeznělo hlasité zvonění. Kvapným krokem jsem se vydala ke své skříňce a vytahla z ní biologii. Sedla jsem si a hned na to zazvonilo podruhé. Stihla jsem to tak akorát. Učebnice jsem si dala na stůl a naše učitelka už začala hodinu. Biologie je můj oblíbený předmět a díky němu jsem neměla přeplněnou mysl jen událostí z včerejšího večera. Usilovně jsem se soustřdila na látku. Asi v půlce hodiny jsem za dveřmi usyšela hlasy. Pár vteřin na to se otevřely dveře a všem se oči upřely na přicházejícího ředitele. Vždy je skvěle oblečený a jeho střih vlasů je bez jediné chybičky. Naklonil se k učitelce a něco jí pošeptal. Pak se postavil a usmál se svým klasickým úředním úsměvem, který všichni znají. ,,Milý žáci, možná už se k vám donesla informace, že přijímáme nového žáka. Bude s vámi tento poslední ročník studovat." Pronesl a gestem ukázal ke dveřím, aby vešel. Do třídy přišel kluk. Jeho úsměv, který nahodil hned jak přišel do třídy odrovnal všechny holky okolo. Jeho hluboké modré oči hltaly každý kousek místnosti. Svaly, které se rýsovaly pod jeho upnutým černým tričkem, se napínaly v dokonalém rytmu a doháněly mě k šílenství. Měl božskou postavu a já od něj nedokázala odtrhnout oči. Třídou se nesl rozruch a bylo vidět, že všechny holky jsou z něho úplně vlhký. Když došel k ředitelovi, tak se narovnal a pozoroval celou naší třídu. Byl naprosto sexy, to nemohl nikdo popřít. Při pohledu na jeho svaly jsem se zakousla do rtu. To jsem ale neměla dělat, protože jsem ho ale neměla ještě zahojený. Hned jsem ucítila štípavou bolest a instinktivně si na pusu rychle šáhla rukou. Mého rychlého pohybu si všiml a hned mi věnoval pohled. Návázali jsme rychlý ale na tu chvíli silný oční kontakt. Musela jsem se rychle podívat jinam. Byl to zvláštní pocit. Jiný než u jiných lidí, silnější. Cítila jsem na sobě jeho pohled, stále mě pozoroval. Bylo mi to trochu nepříjemné. ,,Tak se uklidníme." Ztišila nás učitelka a předala slovo ředitelovi, kterého sotva někdo vnímal. Očí všech se upínaly na toho nového sexy kluka. Kluci ho spíše propalovali pohledem, zatímco holky málem omdlely. Podívala jsem se na svoje ruce v klíně. Potlačila jsem v sobě bolest, která bez oznámení zaplavila celou mojí mysl. Vlasy mi padly před obličej, zacož jsem byla ráda, protože mě pod nimi nikdo neviděl. Vlna bolesti, kterou jsem doteď úspěšně potlačovala mě mučila a já pevně svírala víčka k sobě. To bude určitě z těch boláků na hlavě. Zničeho nic, jak se objevila tak i částečně zmizela, zvláštní. Pořád tu byla, ale už se dala potlačovat a navenek pořád předstírat, že je vše, jak má být. Znovu jsem se narovnala a snažila se pochytit infotmace, které se linuly z ředitelových úst. Sem tam jsem rozpoznala něco o slušném chování a školním řádu. Hypnotizovala jsem svojí lavici a zpozorněla nad jednou větou. ,, Teď k vašemu novému spolužákovi. Jmenuje se Daniel Greaves a přistěhoval se sem až z dalekého Norska. Tak, to je asi vše, co jsem vám chtěl říct, nějaké dotazy?" Takže Daniel, jo? A Greaves? Takže je na začátku abecedy jako já, to znamená, že při dělení na skupiny budeme spolu. Nevím, co si o tom mám myslet. Mám být ráda, nebo mi má být lhostejný? Problém je, že ať už k němu cítím cokoliv, lhostejnost to určitě není. Ředitel mu pokynul, aby si šel sednout. Něco se kolem mě mihlo a já tomu okamžitě věnovala pozornost. Byl to Daniel, který si vykračoval ke svému místu. Bylo hned přes uličku. Tiše si sedl a úspěšně si nevšímal všeho rozruchu, který vyvolal svým příchodem. Můj pohled pořád trochu ujížděl jeho směrem. V duchu jsem se okřila. Usilovně jsem se snažila vnímat probíranou látku. Po pár minutách mě to začalo nudit a tak jsem prozkoumávala okolí. Spoustu lidí nedávalo pozor a pořád se mezi sebou bavili. Přesně vím o čem. Pak jsem se podívala Danielovým směrem.