Zvláštní Chlapec (LGBT) !POZASTAVENO!

•3•

„Kdo jste? Neznám vás!“
„Já tu, prcku, nějakou dobu budu bydlet. A ty jseš, myslím, dcera pana hejtmana, je to tak?“
„Ano, to jsem. Proč tu budete bydlet?“ odpovědělo Peculiari.
„Nejspíš se to jednou dozvíš, ale pokud ti to rodiče dosud neřekli, není ten správný čas na to, abych ti to řeklo.“ odmlčelo se a pak si vzpomnělo: „Nemohla bys mi, prosím, ukázat, kde tu máte kuchyň nebo prostě jídlo?“
„No tak jo.“ souhlasila už méně vyděšená dívka.
...

Na jednom velkém parapetu seděla Peculiari s Rissem a pojídala makové koláče, pak taky slané kapsy a masové chleby.
Risso se u všeho toho jídla mohlo rozplynout. Na zámku u Iratus, kde vyzvídalo, nikdy nejedlo tak dobře a při výpravách už vůbec ne.
Na výpravy ale moc nejezdilo, vlastně samo sebe překvapilo, když přijalo nabídku a ukázalo se zde osobně.
Vždycky muselo uvařit tunu lektvarů, pomocí kterých se někdo jiný za Risso převlékl a přeměnil.
To všechno však teď hodilo za hlavu. S Peculiari Rissu bylo dobře. Nikdo nikoho nenutil do vážných rozhovorů. Malý, krátký odpočinek.
...

„Peculiari, kde jsi? Přece se neschovávej, jenom máš večerní hodinu zpívání.“ ozývalo se chodbou a ozvěna to roznášela ještě dál.
Peculiari si přitiskla prst ke rtům a slabě zašeptala: „Prosím, neprozraďte mě.“
Risso souhlasně kývlo hlavou.
Pořád sedělo s malou dívenkou na parapetu, jenom zatáhli těžký závěs.
Ina odcházela, slyšely klapot jejích podpatků čím dál méně.
Když už odešla úplně, Risso vzneslo otázku: „Proč jsi za ní nešla?“
„No, jednak já nenávidím hodiny zpěvu, protože vůbec neumím zpívat a neviděla jsem důvod odcházet“ řekla jí na to.
„Neboj se, nikomu ani nemuknu, tobě ale nepřijde jako dostatečný důvod, že tě tvoje matka volá?“ přislíbilo a zeptalo se jí Risso.
„Ne, nepřijde. A přestaňte se mě pořád na něco ptát!“ trochu se rozčílila.
„Klídek, klídek holka. Nikdy v životě se tě na nic nezeptám.“ řeklo jí na to drze s úšklebkem.
...

Risso leželo na posteli u sebe v pokoji a přemýšlelo.
Peculiari byla svá a to ještě nedosáhla ani 5. roku! Nechyběla jí ani chytrost, tvrdohlavost, sebevědomí, drzost a svéráznost. Tedy, když se naštvala, což se jí stávalo docela často. Výchova ji zároveň trochu zmírňovala.
I sama od sebe se ale chovala mile a pro druhé by se rozdala.
Alespoň, co Risso mohlo soudit.
Zvláštní to dítě, zvláštní. A někoho jí připomínalo.
...

Risso nechápalo, proč musí začít řešit jejich záležitost tak brzo. Vždyť mají ještě více než půl roku!
Přesto si celé dopoledne povídalo a vymýšlelo s hejtmanem.
Pak v jeho společnosti zamířilo do jídelny. Královna si rozhodně nestrpěla na lahodných pokrmech a Risso v dětství sice patřilo mezi bohatší rodiny, ale lahůdkám člověka s druhým nejdůležitějším postem v království se jídlo Rissovo dětství nikdy nemohlo vyrovnat .
Snad maximálně jednu věc jim nezávidělo. Peculiari se na ni celý oběd ani jednou nekoukla a Risso si bylo jisté, že Ina jí to včera dala pořádně sežrat.
Závidělo jim všechno, jen výchovu ne.
...

Risso si zrovna prohlíželo knihovnu, když něčí ruka začala klepat na dveře. Otevřelo je a za nimi stála nějaká služebná.
„Dobrý den, pusťte mě dovnitř.“ v podstatě rozkázala služka.
„Já vás nepotřebuji a nevolalo jsem vás, takže vás nepustím.“ Risso si nenechávalo pouštět do pokoje kdejaké služky, zvyklo si na to se střežením tajemství u Iratus.
„Prostě mi to dovolte, než mě tu někdo uvidí.“ a v ten okamžik se začala zmenšovat. Tvář mladé dívky se začala měnit na úplně dětskou.
„To jsem já, Peculiari!“ zvýšila hlas.
Risso rychlým trhnutím otevřelo dveře a vpustilo Peculiari dovnitř.
„Co tu sakra děláš? A kde jsi sehnala přeměňovací lektvar?“ chrlilo na ni otázku za otázkou.
„Slíbilo jste mi, že se mě už nikdy na nic nezeptáte.“ odpověděla tomu naoko naštvaně.
Risso se na ni nasupeně podívalo.
„No tak jo, nudila jsem se a tak jsem šla za vámi. No a máme tady na hradě nějaké zásoby lektvarů a já se k nim umím dostat.“ pyšně se usmála.
...

Odpoledne do posledního okamžiku strávila Peculiari s Rissem.
Oblíbila si ho. Sice mu neviděla do obličeje a netušila, kdo se pod maskou skrývá, ale začala poznávat jeho osobnost.
Risso se nebálo na ní mluvit drze. Všichni ostatní, služky, dvorní dámy, na ni mluvili, jakoby plánovala jejich vraždu.
A jí to nebavilo.
Chovalo se k ní jako k sobě rovnému.
Až teprve večer musela Peculiari jít, vlastně i Risso.
Peculiari si dnes nahrazovala včerejší hodinu zpěvu.
Risso si zavolal její otec. Liari věděla o jejich schůzkách v tátově kanceláři. Avšak nechápala to. Jak by mohla, když se jí to celé ani Risso, ani maminka, ba dokonce ani táta, jenž opravdu skoro vždy podlehl jejímu štěněčímu pohledu, nepokusili vysvětlit.
...

Guys dneska extrémně krátká kapitola. Omlouvám se. Píšu ji při školním videohovoru Fyziky, takže je možná dost bad.
Star Girl