Zvláštní Chlapec (LGBT) !POZASTAVENO!

•2•

Po celé Aequalis se rozběhla zpráva o chybě královny Iratus. Lidé začali věřit, že je porazitelná. Přestali se bezpodmínečně bát v její přítomnosti, sem tam si z ní někdo dokonce udělal srandu.
Iratus nebyla paranoidní. Její moc upadala.
Její občané vytvořili spolek, který chtěl královnu svrhnout. Říkali si Volní. Když se to Iratus doslechla, zuřila.
O to víc se naštvala poté, co zjistila další zprávu: někdo z jejích nejbližších ji zradil. Nějaká dvorní dáma nebo rádce. Jinak nebylo možné, aby o ní měli tolik informací. Všude kde se objevila, zjevili se tam i oni a přepadli ji.
Na začátku se skupina Volných skládala z pár chudých poddaných, co naschvál nosili podobné oblečení jako poznávací znak. Jak se rozrůstali, Volní si vymysleli jakousi uniformu. V ní chodili na všechny útoky a akce.
Královské vojsko a stráže zdrhali bez vyjímky před lidmi v černých kloboucích s barevnými stuhami.
Volní, všichni z nich, se cvičili v boji.
Bojovali statečně, dobře a zapříčinili zázrak. Královna Iratus se jich bála. Ta "mocná" a "nejsilnější" se jich děsila.
První vzpoura, která se alespoň trochu dařila. Více než trochu.
...

Mezitím daleko od bojů vyrůstala Peculiari. Říkala její první slůvka a kráčela první kroky.
Peculiari rostla jako z vody. Z sotva narozeného miminka vyrostlo malé dítě, co pořád něco žvatlalo. Ina s ní získala spoustu starostí, ale taky nekonečnou mateřskou lásku. Konečně pochopila všechny matky.
Peculiari už brzy čekaly páté narozeniny. Těšila se na ně, až dostane nové hračky. Sice se jí nikdy moc nelíbily panenky, přesto se těšila. Dostane nové pastelky, to věděla.
Inu a Nãoaudaxe chytali nervy a strach. Pro jejich milovanou holčičku přijede královna.
Nãoaudax za její život zmoudřel. Než se Peculiari narodila, vlastně i teď patřil mezi nejmladší hejtmany. Tehdy se nerozvážně rozhodl, nyní litoval. Nechtěl o jeho malou princezničku přijít.
Iratus se ještě zhoršila. Hysterčila a často úplně běsnila, takže strach Peculiariních rodičů o jejich dcerku byl oprávněný. Milovali ji nadevše a užírali se zoufalostí.
A tak, vědomi risku, kontaktovali Volné. Jejich jedinou naději.
Zítra hejtmani očekávají tajnou návštěvu v černém klobouku.
...

Na okno naší oblíbené hejtmanky někdo zaťukal. Ačkoliv se nacházelo asi ve třetím patře, někdo stál na parapetu. A na hlavě mu seděl černý klobouk s zelenou stuhou.
Ina okamžitě přiběhla k okénku a otevřela ho. Neznámý muž vkročil do vnitř.
„Dobrý den paní, nechci se chovat nezdvořile, ale jsem nucen udělat toto opatření.“ dokončil a vytáhl z kapsy malou krabičku. Tu otevřel a z ní vyndal lahvičku.
,,Chcete-li zachránit svou dceru, až otevřu tu lahvičku, čichnete si k ní. Pokud to není zrad, nemáte se čeho bát.“ usmál se na ni ten muž.
Ina neměla na výběr, musela mu věřit a tak hned, jak se odzátkovala nádobka, přiblížila se k ní a hluboce se nadechla.
Viridian, chlapec, který před chvílí vlezl oknem, jí dal dýchnout dvoufázový indikátor zrady.
Zjednodušeně řečeno, testovaný člověk se nadechnul toho růžového sajrajtu a na krátkou minutu omdlel a otevřela se jeho mysl. Na dně lahvičky, nyní již bez plynu, se vynořil maličký krystálek, ten se položil na čelo. Pokud člověk potom vydechne šedou, je to zrádce. Pokud vydechne stejnou růžovou, není jím.
Ina vydechla světlounkou růžovou.
„V tom případě zavolám vůdce, do jaké místnosti máme přijít?“ řekl Viri.
„Sklepní kancelář“ zašeptala pořád lehce omámená Ina.
...

„Vůdce...“ nedořekl Viridian.
„Kolikrát vám všem mám vysvětlovat ať mi říkáte Risso!“ hodilo po něm vražedným pohledem přes masku.
Vůdce, Risso, nazývejte to jakkoliv, se nechávalo oslovovat středním rodem, protože nechtělo prozrazovat tak důležitou věc, jestli je muž, nebo žena.
Ono zradilo Iratus a kdyby to zjistila, vůdce by s největší pravděpodobností odešlo do věčných lovišť.
„No dobrá Risso, nejsou to zrádci, opravdu potřebují naši pomo...“
„Kde jsou Viridiane, kde?“ znovu ho nenechalo dopovědět Risso.
„Ve sklepní kanceláři, tak mi odpověděla.“
„Tak jo, všichni, teď vám zmenším koně a vy si toho svýho vezměte, chápete to, vy bando? Pak se mě chytnete, přemístím nás, a ano, ty tam, bolesti se nevyhnem. Tak hejbněte sebou.“ dořvalo Risso.
...

Mírně bolestné přemístění do sklepní kanceláře jakž takž absolvovali.
V poměrně malé místnosti se tak najednou objevilo 16 lidí. Hlavní četa Volných, polovina z nich nejschopnější vojáci, pak hlavní poručíci a nakonec tam bylo vůdce.
Hejtman se poměrně vyděsil. Nečekal jich tolik. Přesto obešel stůl, aby je pozdravil.
„Dobrý den, jsme vám s Inou velice zavázání.“ promluvil do částečného ticha.
„S Inou, to je ta vaše malá holka? Pořád nechápu jak toho můžete udělat tolik kvůli jednomu člověku.“ odfrklo si vůdce.
„Ina je moje manželka, ne dcera, avšak teď nám jde hlavně o vaší pomoc a vám o vaší odměnu. Vše řekneme, jenom... musíme to udržet v tajnosti a vás je tak velké množství...“ nervózně odpověděl.
„Všem svým lidem věřím. Možná na to jednou dopadnu, zatím to nemám v plánu.“ odmlčelo se, zamyslelo se a pak pokračovalo: „Když je jich tedy tak moc, podle vás, část může odejít, zůstanou tu pouze 2 nejlepší bojovníci a 1 můj hlavní poručík.“
...

„Pokládám svoji konečnou nabídku pane, jinak naše dohoda padá. My se postaráme o vaší dceru. Na oplátku, vy nám dodáte potřebné suroviny, koně a výzbroj na boj. A také nám na nějakou dobu zaručíte bydlení. Minimálně pro mě a moji skupinu. Pro všechny, kdo tady jsou.“ řeklo Risso.
Hejtman si tohle nemohl dovolit. Sami chudli, poslední dobou se neurodilo moc obilí a všeho, v neposlední řadě, jestli by královna zjistila, kdo u nich bydlí, je s nimi jisto jistě amen.
Na druhou stranu, šlo tu o Peculiari. O ni.
„Tak tedy přijímám pod podmínkou, že pokud se jí něco stane, všechno nám do roka vrátíte.“ rozhodl se.
Podali si ruce a on zavolal několik služebných na připravení všech volných pokojů.
...

Risso po krátké prohlídce pokoje vešlo na chodbu s úmyslem najít něco k jídlu.
Dlouho chodilo hradem, ale pořád nedošlo k jídelně ani kuchyni, či jinému místu s potravou.
Stratilo se.
Chodba za chodbou, dveře za dveřmi a nikde nic.
A ono mělo takový hlad.
Procházelo další chodbou s několika obrazy, když tu náhle spatřila malé děvče v šatičkách. Její nebesky modré oči na Risso zvědavě a zároveň vyděšeně koukaly.
Přesto nebojácně vystrčila bradičku a: „Kdo jste? Neznám vás!“
„Já tu, prcku, nějakou dobu budu bydlet. A ty jseš, myslím, dcera pana hejtmana, je to tak?“
...