Zvláštní Chlapec (LGBT) !POZASTAVENO!

•5•

Risso leželo na posteli u sebe v pokoji. Pak se ozvalo zaklepání. Už po něm zase někdo něco chtěl, nejspíš Peculiari.
Líně se zvedlo a pomalu zamířilo k velkým dřevěným dveřím. Když otevřelo dveře, zjistilo, že se nemýlilo. Stála tam Peculiari, ale s ní tam stála ještě banda dětí. Risso je znalo až moc dobře, byli to skoro-členové neboli děti členů Volných.
„Co tady proboha chcete?" nevrle na ně zavrčelo Risso. Dnes rozhodně nemělo náladu na vybavování se s malými capraty.
„Um, no Risso, my se vás chceme na něco zeptat." odpověděla jí Naventia, která stála ve předu.
„Tak pojďte dál." povzdechlo si.
...

„Takže vy nám vážně nežeknrtě, poč tu jšme? Šte žlé!" šišlala naštvaně malá Gemma.
„Můžete se uklidnit? Nestrkejte nos do něčeho do čeho vám vůbec nic není! Kdyby se vás to týkalo, tak vám to řekneme! Tak zklidněte hormon!“ popravdě, i pokud by se jich to nějak mělo dotknout, nejspíš by se to dozvěděli docela pozdě...
Risso však pokračovalo: „A ty holka, ty to taky neřeš! Nemáš tyhle malý haranty vůbec znát! Jestli se to dozví tvoje příjemná máti, tak tě seřve jako nikdy! A hlavně, Viridiane! Ty se s ní absolutně nemáš vybavovat! Jsi teprve chvíli u nás a doufám, že neporušíš diskrétnost! Ani tady slečince ani svýmu povedenýmu bratříčkovi ani těm malejm hovadům neřekneš ani hovno!“
Rissův pohár trpělivosti přetekl. Už tak byla nervózní z Iratus a do toho se ti holomci snaží zjistit něco víc.
„Jďete pryč. Ještě nějakou dobu nechci nikoho z vás ani vidět.“ vyhodilo Risso děti s kamenným výrazem, jenž stejně nešel přes masku vidět. Jeho ledový hlas se ovšem ostatním přítomným zabodával do uší.
...

Od jejich rozhovoro-hádky uběhlo jen pár hodin, jenže Peculiari na něj stejně skoro zapomněla.
Seděla teď na svojí velké posteli s nebesy a přemýšlela, chvílemi si něco načrtávala či si četla.
Aniž by si to uvědomila, začala kreslit její nové přátele.
Viridian z nich byl nejstarší a pořád, opakuji pořád, si z ostatních dělal srandu. Nejvíc to vadilo asi Gemmě, vždycky úplně nafoukla tvářičky.
S nejkrásnější tváří se určitě narodila Naventia. Peculiari ji považovala za bohyni krásy a taky považovala za správné jí závidět. I když... no o tom až někdy jindy.
Peculiari cítila největší sympatie ke Gemmě. Roztomilá, nenávidějící svoje jméno, vtipná, šišlající - no prostě skvělá kombinace.
A pak tam byl Trin. Podle ní se choval divně, avšak ne v špatném slova smyslu.
A tak je tam, na papír, všechny pohromadě, nakreslila. Tak se jí to líbilo a tak si přála žít.
Ač by se to někomu mohlo zdát zvláštní, že na nich za tak krátkou dobu tolik ulpěla, jedno racionální vysvětlení se nabízelo.
Do té doby žila Liari v podstatě sama. Jediná společnost se jí dostávala od rodiny, služebných a urozených šlechticů na plesech.
Ti, jestli to jde, se chovali ještě rozmazleněji a namyšleněji než ona.
...

„Musíme požádat o pomoc ostatní hejtmany.“ vyhrklo Risso hned poté, co vběhlo do Nãoaudaxovi pracovny.
Ten zvedl obočí a zamračil se.
„Tady to nebudeme probírat.“
...

O desítky schodů níže a o pár minut později seděl hejtman Linnanu za stolem a na druhé straně se na něj oříškovýma očima koukalo Risso.
„Proč bychom to dělali?“ ptal se ho Nãoaudax.
„Vy moc dobře víte proč. Sami, ať jsou mí lidé jakkoliv silní, to dokázat nemůžeme.“ odmlčelo se na chvíli.
„Je to riskantní. Někteří z nich by nás v klidu nahlásili královně.“
„Pane, troufám si prohlásit, že vy víte, kdo jsou mrchy a hned by běželi za královnou.“ pořád si stálo za svým Risso.
„Ale-“
„Vy asi nechcete zachránit svou dceru, nebo já fakt nevím!“ zase ho dnes někdo začínal štvát.
„Samozřejmě chci! Dobrá, zítra vyjíždíme, připravte se. Já ještě pošlu dopisy těm bezpečným.“ Jo, toho vždycky někdo dokázal lehce vyprovokovat.
...

„Vůdce, nejsem si jist s pár věcmi, potřebuji je s vámi probrat.“
„Dobře, o co jde?“ zeptalo se Risso.
Hejtman tedy pokračoval: „No, jednak nejsem přesvědčen o krajích, do nichž pojedeme. Kraj Alue a kraj Netvej, u nich si nevím rady.“
„Hele, já bych jelo kam se jen dá, takže tam jedem.“ nepáralo se s tím.
„V tom případě ještě nevím, jak se dostaneme do Wurily. Do všech ostatních krajů se dostaneme, aniž bychom jeli přes ty nepříliš přátelské.“ ukazoval na mapě plán jejich cesty.
„Nenabízím to zrovna rádo, ale mohu nás tam přemístit.“ s povzdechem odpovědělo Risso.
Nãoaudax se zamyslel.
„A nemohlo byste nás dostat do všech krajů tímto způsobem? Zabralo by to mnohem méně čas-“
Risso mu skočilo do řeči: „Pane, nejsem nejlepší čaroděj. Umím uvařit kdejakej lektvar a začaruju celkem jednoduše, jenže přemístění tak daleko je jiná liga. Ještě k tomu s hromadou dalších lidí. Sice bych to i dokázala, rozhodně bych potom ale byla unavená a nejspíš bych neměla na to chodit, natožpak smlouvat s někým.“
„Ach, tak tedy dobrá, nejdříve se vydáme do Peneo, to je náš soused, přes ní do Alue, z Alue do Netvej, přes to do Manipi. Odtamtud nás přemístíte do Wurily a z ní zpátky sem. Samozřejmě pokud to proběhne bez potíží,“ koukl se na Risso, to jen kývlo hlavou na souhlas a pokračoval: ,,Sbalte si jen to nejnutnější a vemte s sebou silné Volné, já naše stráže vzít nemůžu, aby nebylo nic poznat. Zařídím jídlo, zbraně a pošlu všechny dopisy.“
„Nic proti, jen mi, až napíšete ty dopisy dejte vědět, očaruji je, jinak by tam doletěli nejdřív pozítří.“
„Díky, zítra v půl šesté u stájí. Jedeme na koních.“ určil čas srazu.
Risso odcházelo, jen ve dveřích prohodilo se šibalským úsměvem: „Možná by se hodilo vzít si na sebe naší uniformu, pane.“
...