Vstala jsem to ráno jako obvykle. Vyčistila jsem si zuby, oblékla si černé oblečení a vyšla ven.
Měla jsem totiž plán. Už jsem věděla co musím udělat pro to, abych se vrátila do světa lidí. Abych se zase stala normálním člověkem. Musím navštívit její hrob. Musím to udělat protože jinak to nezvládnu. Nepomůže mi to zapomenout. Zapomenout ani nejde. Spíš mi to pomůže se s tím smířit. Nechat minulost minulostí a jít dál. Ne, se otáčet za tím, co se stalo. To už nezměním. Jediné co můžu změnit je to, čemu se říká budoucnost. Jedině to mám šanci změnit. Když jsem konečně za ta léta viděla její hrob, rozbrečela jsem se. Posadila jsem se u jejího hrobu a brečela. Seděla jsem tam celý den. Začala jsem tam chodit pravidelně a každý den jsem brečela. Každý den, po dobu měsíce. Celý měsíc jsem tam chodila a brečívala tam. Ale pak se stala změna. Něco ve mě se zlomilo. Zlomily se ve mě dlouho potlačované emoce. Vše ze mě vyšlo tím pláčem ven. Věděla jsem, že jsem to vyhrála. Že jsem se z toho dostala. Po dlouhé době jsem se cítila volná. Po dlouhé době jsem se cítila krásně. Cítila jsem se svobodně...
ČTEŠ
Are you my angel?
Não FicçãoHorké slzy mi ve studené zimě zamrzaly na tváři. Vydechovala jsem obláčky páry a křičela. Nešlo to zastavit. Byla jsem úplně bezmocná. Když vedle mě zastavila sanitka, došlo mi, že je konec. Došlo mi, že jsem selhala. Nezvládla jsem to. Ještě naposl...
