Hero //CZ//

6

Jeli jsme skrz listnatý lest. Vzhledem k tomu,že byl podzim tak listí bylo zbarveno do mnoha nádherných barviček. Cesta po,které jsme jeli byla spíše hlína a po včerejší odpolední spršce z oblak blátivá.
Všude kam jsem se koukla byl kopec,takže kdybychom se teď převrátily řekla bych,že jsme už zaručeně mrtvý.
Nedokážu to určit,ale myslím si,že se usmál...jo určitě se usmál, jedeme zabít a pohřbít.
Po chvíli zastavil na nějakém prostorném plácku a vystoupil.
Já ho napodobila a otočila se dokolečka.

,,Je to nádherné".Vyšlo ze mě a otočila jsem se k němu.
Jemu stále hrál úsměv na rtech,který se u něj nevidá tak často jak,bych chtěla.

,,Že jo!..našel jsem ho před pár lety,když jsem utekl z domu".Řekl jako by nic a já se na něj vystrašeně podívala,jestli to co řekl myslí vážně,ale vzhledem k tomu,že svůj výraz nijak nezměnil a vypadala velice klidně jsem pochopila,že to co řekl je skutečný příběh. Takže mě nejde zabít.

,,Proč si utekl z domu?".Zeptala jsem se ho,když jsem k němu došla a opřela se taky o kapotu jeho černého Citroenu.

,,Mojí rodiče,nebyli nejlepší".Začal a já byla velice překvapená,že mi o tom povypráví. Možná za to mohla ještě ta nedospalost ze,které když se zítra probere mě bude chtít při nejhorším doopravdy zabít,že mi něco takovýho řekl.
Proto než,abych riskovala vraždu člověka od někoho koho mám ráda jsem ho zastavila.

,,Jsi si jistý, že mi to chceš říct?, Nechci aby si toho zítra ráno litoval".Zeptala jsem se ho,ale on pouze zakroutil hlavou na nesouhlas a pokračoval.

,,Když mi bylo patnáct rodiče přišly domů okolo jedné hodiny ráno.
Byli opilý a sotva se drželi na nohou.
Možná by to tak nevadilo, protože každý se jednou zřídí a ani o tom neví,ale oni byli vyjímky.
Věděli to až moc dobře a stále chlastali,každou středu a pátek trávily v hospodě a málokdy se objevily doma.
Můj mladší bráška Luke,kterému v té době bylo osm,to moc nechápal a ptal se mě proč se o nás rodiče nestarají".Odmlčel se a zatnul ruku v pěst.
Šlo vidět,že se mu o tom špatně mluvilo. Nevěděla jsem proč mi to říká, ale něco uvnitř mě bylo rádo. Možná mi věří.
,,Neodpověděl jsem mu a když jednoho dne přišly znova ožralý Luke se jich šel zeptat sám.
To ale neměl dělat. Já to nevěděl,byl jsem v pokoji a najednou jsem uslyšel velkou ránu a následný pláč osmiletého malého kluka doprovázený smíchem dvou opilých třicetišesti letých dospělí.
Seběhl jsem schody do přízemí,abych věděl co se stalo a-".Znova se odmlčel.
Drasalo mi to srdce vidět ho takhle,a měla jsem chuť mu říct,ať už mi nic neříká,že to nechci vědět,ale on by se stejně nedal a pokračoval by ve svém.
,,Můj malý bráška leže na zemi mezi střepama od skleněné vázy,ruce měl celé od jeho vlastní krve, kvůli šrámum.
Zakřičel jsem na rodiče co to dělají a pomohl jsem Lukovy. Zároveň jsem řekl,aby šel do svého pokoje,že tam za ním příjdu.
Po chvíli,když jsem uslyšel jak zaklapli dveře od jeho pokoje jsem po rodičích začal znova řvát a oni na mě.
Schytal jsem několik facet,modřin a odřenin,mám i jednu jizvu, protože jsem taky skončil v těch střepech a nebýt bráchy s naší sousedkou nevím jak by jsme skončily.
Mámu s tátou odvezli pryč a my se přestěhovali k babičce tady."Dokončil svůj monolog a já neměla daleko k slza vlastně už jsem i brečela. ,,V tom altánu ses mě ptala proč nechci, aby mi lidé říkali Oliver ale Josh. Jméno Oliver mi dali mojí nezodpovědný, alkoholičtí rodiče. Nechtěl jsem s nimi mít nic společeného a to ani moje jméno. Josh mi dala má babička, ale zakázala mi si ho vyměnit. Slíbila ale, že až dokončím střední můžu si dělat se svým jménem co chci." Dovysvětlí.

Nevěděla jsem co mu mám říct a tak jsem ho objala.
Šlo vidět,že to nečekal a trochu se zapotácel. Zřejmě předtím ještě nikoho neobjímal a nebo pokud ano už je to dlouho a tak měl chvíli ruce podél těla. Když si ale zvykl na můj dotek na jeho bedrech rozhodl se můj pohyb zopakovat a objal mě taky.
Chvíli jsme tam jen tak stáli v obětí.
Jen si to představte,krásné podzimní odpoledne kde slunce už pomalu ale jistě zapadá,opadané stromy nám dělají nádherný menší stín a listí,které padá na hlínu se pohupovalo v podzimním vánku.
A v tom všem se dva mladý lidé objímali nad zlou vzpomínkou jednoho z nich. Námět na romantickou knihu. Už vím jak by se jmenovala všechny krásy na podzim
napsala Jackie Rise.
Jen při tom pomyšlení,že bych zrovna já napsala knihu se mi chtělo smát.

,,Proč se směješ?"Zeptal se po chvíli,ale v objetí zůstal.

,,Představila jsem si,že bych napsala knihu,kterou by prodávali na pultech v knichkupectví nebo byla na políčkách v knihovnách."
Odpověděla jsem mu a podívala se do jeho nádherných kaštanových očí,které na mě upíraly svůj pohled.

,,A proč by ne?!..už bych to viděl. Seděl bych si takhle na autobusové zastávce a nejednou by si vedle mě sedla nějaká slečna,která by držela tvou knihu v ruce a já bych řekl Jackie Rise tu znám. Ta chodila se mnou do školy a jednou když jsme společně dělali projekt se mi svěřila,že by chtěla napsat knihu,která by se prodávala na pultech v knichkupectví nebo byla vystavená na políčkách v knihovnách. Řekl s upřímných úsměvem na rtech Oliver a mě se jen při tom pohledu taky rozlil úsměv po tváři a srdce vynechalo několik úderů.

,,Nejdřív by si,ale myslela,že si nějaký podivín,když budeš mluvit s nějakou dámou o tom,že tu ženskou,která tu knihu napsala znáš".Podotkla jsem mu a odtáhla se od jeho nádherné vůně šípků.
Jemu se na tváři objevil úšklebek,který pak ale opět vystřídal úsměv.

,,A co ty?Jaký jsou tvojí rodiče?".Zeptá se mě a já musím zapátrat v minulosti kdy jsem je naposledy viděla.

,,Mojí rodiče jsou strašně naivní,pokaždé se snaží najít v každém něco dobrého,a tak není divu,že máma s kariérou právníka sekla po desátém odsouzení.
Tím,že se mojí rodiče dají snadno oblbnout jsou všichni obéznámeni,a někdy toho i dost využijí,obzvláště moje babička Sylvie z Brazílie.
Mojí rodiče jsou u ní častěji než u nás doma.".Odpovím mu,nefalšovanou pravdu.

Na chvíli se odmlčí,,takže nemáte domácího mazlíčka?".Zeptá se,ale myslím si,že odpověď zná.

Nejdřív zvednu jedno ze svých obočí jestli to myslí vážně, ale když mě pobízí k odpovědi odpovím mu ,,Rodiče mi nedovolí mazlíčka,kdysi jsem se ptala, protože jsem chtěla šťěňátko Huskyho,ale rodiče řekli,že bych ho nezvládla uhlídat". Pokrčila rameny.

On jen chápavě přikývl a chvíli jsme se potichu dívali na padající listí v dálce. Dokud mnou neprojela zima. Zrzek zřejmě můj pohyb zachytil a  nabídl mi,že mě už odveze domů.
Nic jsem nenamítala. Byla mi už částečně zima a sluníčko si taky řeklo,že to už pro dnešek zabalí.
Abych řekla pravdu tenhle menší 'výlet' považuji za velice zadařený nejen,že jsem se dozvěděla více o jeho minulosti ale i on se něco dozvěděl o mě.
Jakmile zastavil před naším domem odepla jsem si pás a pomalu otevřel dveře od auta.

,,Počkej Jackie!".Uslyším jeho hlas a dotek ruky na mém zápěstí když mě chytne.
Pouze otočím hlavu směrem k němu.

,,Kdo si myslíš,že je hrdina?".Zeptá se mě a touhle otázkou mě docela zaskočí, protože jsem ji upřímně nečekala a upřímně nevím co mu na to mám odpovědět.

A taky jsem si uvědomila, že to já jsem byla ten porblém proč jsme se mi dva nebavila od prváku. Měla jsem za to, že mě nesnáší, ale možná to tak úplná pravda není.