V zajetí upíra

Trochu to bude bolet

Z transu mě až probudilo objetí neznámé osoby. Začala jsem zase vidět přes sebou a koukla jsem kolem. Všude byl nepořádek jako by tady řádil tajfun. Cítila bolest na břichu a krev, která mi z rány vytékala. Musela jsem o lovce schytat kulkou do břicha.

Když jsem se koukla k zemi viděla jsem mrtvého lovce, co se mě pokusil zabít. Měl v srdci nůž, který jsem před ztrátou vědomí držela v rukou. Zakryla jsem si ústa daní a do očí mi vhrkly slzy. „Já ho zabila" zamumlala jsem. „Jak jsem mohla..." a na to jsem začala brečet. Nechtěla jsem ho zabít! „Ami nic se neděje. Zachránila jsi nás" slyšela jsem za sebou hlas Shina. Ne-to nemohl být on. Vždyť je mrtvý, zastřelil ho ten lovec. Bolelo mě slyšet ta slova, když jsem věděla, že umřel díky mně. Ale to objetí bylo stálé, kdo to byl? Otočila jsem hlavu a zarazila se. „Jak..." šeptla jsem. Byl to doopravdy on. „Nezabil mě doopravdy" bolestně se na mě usmíval „Jenom si to myslel, protože kulky co do mě vystřelil byly špatné, takže by mě ani nezabily, jenom omráčili na nějakou dobu" „Co se stalo?" šeptla jsem. „Co se stalo, když jsem ztratila vědomí?" a stále tekoucími slzami se koukala na Shina. „Zaútočila jsi na lovce. Vystřelil po tobě, ale tebe to neskolio. Chvilku jsi ses s ním prala, a nakonec se i povedlo zabodnout mu nůž do srdce" dořekl a více mě objal. Já to nechápala, jak jsem ho mohla zabít. S mojí postavou a kondičkou bych neměla sebemenší šanci. „Co ostatní?" zamumlala jsem. „Jsou...Jsou v pořádku?" „Ano neboj" usmál se Shin. „Díky tobě jsou v pořádku" a já si alespoň oddechla. „Pojď" pobídl mě Shin. Já neochotně vstala a šla za ním. Byla jsem upřímně ráda, že žiji na tož odporovat někomu silnějšímu. „Kam jdeme?" zeptala jsem se nejistě. „Do pokoje, abys se umyla od té krve a ošetřili ti ránu. Je div, že jsi neomdlela či doteď žila" řekl Shin s vážností v hlase i když jsem ho nebrala moc vážně. Přemýšlela jsem spíše nad tím proč po mě ten lovec šel.

Odvedl mě do obyváku, kde mě posadil na gauč a sundal mi tričko. Chtěla jsme si zakrýt břicho, ale v půlce pohybu jsem si uvědomila, že mi musí vyndat kulku. Shin mezitím donesl lékárničku s pinzetou. Sedl si přede mně a já si musela lehnout. „Bude to trochu bolet" řekl a vzal pinzetu, kterou se mi následně začal rýpat v ráně. Prudce jsem chytla okraj gauče a stiskla ho. Zatraceně hodně to bolelo! „Neříkal jsi trochu?!" a snažila se nanovo nerozbrečet. „Drž" řekl a pak jsem si všimla jeho rudých očí. Musel se asi držet, když cítil krev.

Po chvilce ji vydal a já si úlevně oddychla, že ta bolest přestala. „Příště až mi řekneš trochu tak tě hodím z okna" zamumlám. „Dobře, ale až se uzdravíš, do té doby ne" a pomohl mi se zase posadit. Polil mi to dezinfexí a obvázal mi rány. „Co teď dělají ostatní?" koukla jsem na něho. „Alex s May uklízí a Emily s Percim se zbavují těla" pohladil mě po vlasech. „Omlouvám se za všechny ty problémy... nechtěla jsem Vám způsobit takové problémy" „Ber to takhle. Jsme si kvit za to co jsem ti udělal" a zasmál se. „Tak tedy děkuji" zasmála jsem se taky. Dokázal mi spravit náladu i přes to co se teď stalo i když psychické následky budu mít navždy. Kdybych se s tím měla sama srovnat tak to nedokážu... ani kdybych se snažila sebevíce. „Děkuji" usmála jsem se na něho. „Děkuji, že tě mám" a pevně ho obejmula i když mě to břicho bolelo. „Nemáš zač" objal mě nazpátek. „Budu tady pro tebe navždy"

Lidi potřebuji se Vás na něco zeptat. Nezkazila jsem tyhle dvě kapitoly? A líbili se Vám nebo ani ne? Chtěla bych znát Váš názor abych to náhodou netáhla do kytek.