Jiskry z hvězd

Kdybych nebyla člověk

Toto je povídka, která mě napadla, když se mi dnes zdál sen... :D

-----------

Přistáli jsme v kosmoportu planety Omega 9. Moji praštění spolužáci se vyvalili ven jako voda. Konečně jsme byli tady. No sláva! Už jsem myslela, že to bude nekonečný - ta cesta.

Z kosmoportu jsme jeli autobusem až do našeho cílového rezortu. Jestli hádáte, že je tohle školní výlet, trefili jste se do černého. Třídní výlet v deváté třídě. Poslední výlet, který musím s těmi kretény přežít.

V hotelu, nebo spíš chatě, kde jsme měli nadcházejících pár dní přežít, jsme se ubydleli. To se samozřejmě neobešlo bez toho, aby se kluci nepoprali, holky nerozjely ty svoje drby a někdo mi nehodil do batohu muffinu. Co na to říct, klasika.

Jakmile už uplynulo dost času, učitelka se rozhodla nás dát dohromady na procházku po okolí. 

Vyšli jsme tedy ze skanzenu, či co to vlastně ten náš rezort byl, rovnou do nádherné přírody planety Omega 9, která se tak nebezpečně podobala té pozemské, že to snad i ztrácelo smysl jezdit na výlet na jinou planetu.

Moji spolužáci mě naštěstí ignorovali. Nebo ne ignorovali, to je špatný pojem. Spíš mě nechávali být, zatímco na mě něco vymýšleli. Holky speciálně. Být transformer, ukázala bych jim a ony by si na mě nedovolily.

Och ano, tím jsem připomněla jednu zásadní maličkost: jsem jedna z mála lidí, kterým se poštěstilo a seznámili se s prvními mimozemšťany, se kterými se lidstvo kdy setkalo. To, že jsem s nimi v kontaktu, držím v tajnosti a na mé přání to ani oni nebo lidé, kteří s nimi spolupracují, veřejně nezveřejňují.

Takže pohoda. Spolužáci si mě mohli pomlouvat, jak chtěli, stejně jim to za nic nestálo, protože jsem si to už dávno nijak nebrala. Jenom plýtvali svými blbými řečmi.

Zní to, jako bych k tomu všemu byla lhostejná, jakoby mi ty všechny naschvály byly jedno. Věřte mi, jedno mi nejsou a snášela bych všechen ten teror tisíckrát hůř, kdybych neměla nikoho jako jsou moji mimozemští přátelé. Těm vypovím, s čím mám problém, vyslechnou mě, poradí a rozveselí. Pokud nemám přátele mezi lidmi, nevadí, oni mi je brilantně nahrazují.

Ale zpátky k té procházce.

Proběhla poměrně v klidu. Akorát, když jsem si otevřela knihu během přestávky na svačinu, jeden ze spolužáků mi do ní hodil písek. To neměl dělat. Naštval mě a já ho s tou knihou praštila přes tlamu. Lidi se samozřejmě smáli. Já, taková cíťa a tichošlápek, najednou vyrazím s knihou v ruce a majznu s ní někoho po hlavě.

Když jsme se vrátili, měli jsme až do večeře volno. Pravda, moc času do večeře nezbývalo. Mezitímco většina chytala wifinu, nebo dělala blbiny kolem chaty, já si našla pěkně vysoký strom.

Normálně bych nelezla. Za a) nemám ráda výšky a za b) nemám na to postavu. Ne že bych byla nějaký extra tlouštík, to zas ne, jen nejsem žádný kamzík ani opice. Během času stráveného u mých přátel jsem se ale dost věcem naučila. Zbavila jsem se panické hrůzy z výšek a naučila jsem se lézt. Takže na ten strom jsem vylezla a v klidu jsem si tam četla, dokud nás nesvolali k večeři.

Véča ušla. Nic extra, ale nejsem žádný vybíravec. Jen jsem nejedla všechno a jedla jsem rychle. Spolužáci byli schopní zkazit, co se dalo a než by k tomu došlo, raději bych byla už zase někde jinde.

Večerní program skýtal týmové hry, jako byla vybíjená nebo fotbal. Fotbalu jsem se neúčastnila, ale s tou vybíjenou jsem neměla na výběr.