Rosita

Kapitola 1.

Obloha se pomalu začala zatahovat a zpěv ptáků, který ještě před malou chvílí krajinou zněl o sto šest začal pomalu utichat. Kromě cvrčení hmyzu, schovávajícího se v trávě ticho před bouří přerušoval pouze tenký holčičí hlásek, zpívající melodii, která by mohla někomu mohla připomínat ukolébavku. Půl metru nad zemí se vesele pohupovaly dvě nohy, jejichž kotníky se skrývaly pod vysokými, na konci stuhou propletenými bílými ponožkami a černými, lesklými polobotkami s páskem nacházející se na nártu malé dívčí nohy. Svými malými ručkami, bledými jako pravý porcelán se dívka přidržovala řetězu staré, polorozpadlé houpačky a nebýt jejích světle zelených šatů s bílou spodničkou by vypadala pouze jako duše, která se ztratila na své cestě do nebe. Na klíně si přidržovala panenku, která vypadala až děsivě realisticky. Velké modré oči dodávaly jejímu dětskému obličejíku svit a na pohled jemné, blonďaté vlásky měla svázané do dvou copů, na konci převázané modrou, hedvábnou stuhou. Na její tvářičce se rozléval neutuchající úsměv a na hlavě měla přichycený bledě modrý klobouk s bílou stuhou.

,,Caroline, zlatíčko, pojď už! Za chvíli začne pršet, bahno by ti umazalo šaty. A přeci nechceš, aby Rosita zmokla!" Dívka jménem Caroline seskočila z houpačky a stále svírající svoji milovanou panenku se rozeběhla ke své matce, která jí vroucně otevřela náruč. Zvedla  dívku do vzduchu a nesoucí ji v náruči se pomalu vydala směrem k vile, jež byla jejich domovem. Caroline se otočila do směru, kterým se s ní její matka ubírala a přátelsky se usmála na jí, velmi dobře známou budovu. Rozprostírala se před ní velká vila, někdo by ji možná nazval i menším zámečkem. Byla natřena na bílou barvu, jenom tašky na střeše byly rudé jako krev a rámy oken a dveře byly vyrobeny z masivního, hnědého, bukového dřeva. Na nádvoří se rozprostírala francouzská zahrada s keříky, vzorně sestříhanými do nejrůznějších tvarů přesně tak, aby jediný lísteček nevybočoval z řady. Pod nejnižšími okny samotné vily se nacházely záhony s rudými a bílými růžemi, jež dodávaly místu správnou atmosféru. Dívčiny zelené oči se samou radostí zajiskřily, když opět spatřila svoji oblíbenou část vstupních dveří- zlaté klepátko ve tvaru lví hlavy. Stále nacházející se v matčině náruči se po klepátku natáhla a tou největší silou, jakou její ručka dokázala vyvinout s ním zabouchala na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale o pár vteřin později se dveře otevřely a obě příchozí přivítaly jasné oči jejich služebné. Caroline se zasmála svým jiskřivým hláskem a bez varování služebné skočila do náruče. Služebná jménem Madellaine, které se v této domácnosti ale říkalo zkráceně Madla se zasmála a dívku si přitiskla k sobě. Madlu měla Caroline hned po svých rodičích a panence jménem Rosita nejraději. Trávila s ní spoustu času hraním si na schovávanou a byla to právě Madla, která Caroline naučila vyšívat. Caroline zbožňovala, když jí Madla večer četla z její pohádkové knížky, nebo když jí z jejích tmavě hnědých vlasů pletla copy, na koncích svázané zelenou stuhou. Ale úplně nejvíc zbožňovala, když jí Madla nechala hrát si s jejími dlouhými, rezavými vlasy. Byla pro ni sestrou, kterou Caroline nikdy neměla. Kamarádkou, která ji neodmítla.

Carolinin otec byl velmi vážený člověk, jež byl plně oddán své práci. Důvod proč Caroline neměla mnoho kamarádek byl ten, že její otec vlastnil snad nejznámější obchod s panenkami v celé Francii. Byly vyhlášené svým lidským vzhledem a kvalitním materiálem, a to nejen v Evropě, ale i na jiných kontinentech. Díky prodeji panenek se Carolinin otec stal jedním z nejbohatších lidí celé Francie a pro svou jedinou dcerušku by udělala snad cokoliv. Právě od svých rodičů dostala Caroline ke svým druhým narozeninám panenku Rositu. Ačkoliv se denně procházela mezi policemi plnými nádherných panenek ve skvostných šatech, žádná Rositu překonat nedokázala. Dobové viktoriánské šaty však nebyly jejich jediným společným znakem, všechny panenky vypadaly, jako by jim nemohlo být více než pět let, pokud by tedy byly živé. Kvůli absenci kamarádů se staly Carolininou největší oporou a vždy se jim mohla svěřit. Nesmály se jí, když jí ze smaragdového oka ukápla slza, ani si na ni neukazovaly prstem. Byly to kamarádky k nezaplacení.

Kromě těchto zmíněných čtyř lidí ve vile nikdo jiný nežil. Caroline byla jedináček, ale i přes to se neuzavřela do sebe, ale zůstala lidem i nadále otevřená a vstřícná. Věděla, že svůj domov by za nic nevyměnila. Ani kdyby všechny panenky světa měly být její.

A nevyměnila by ho ani za opravdovou kamarádku.

Nepotřebovala ji.

Tohle berte spíš jako takový pokus-omyl, co mě napadl v mezidobí... sice se nejedná o fanfikci, ale i tak budu ráda, když mi sdělíte svůj názor a co bych mohla vylepšit. Děkuju vám za vaši dosavadní podporu, děsně si jí vážím a i když vím, že tohle asi nebude šálek čaje úplně každého z vás, tak doufám, že se to bude aspoň trochu líbit... <3