Třináctá hra smrti

4. část

*Tak tady máte další kapitolu. Začínám se osobně docela bát, mám-li býti upřímná.*

 Z vyděšení mi do očí vyhrkly horké slzy. Srdce mi začalo tlouct rychleji, než je zdrávo. Tlak v hlavě stoupal, ruce se začaly třást a měl jsem pocit, jako bych každou chvílí měl omdlít. Začal jsem panikařit. Nevěděl jsem co mám dělat, a tak jsem se jen rychle sebral za země a co nejrychleji překonal zbylou vzdálenost ke dveřím. Něco mě sledovalo. Bylo to za mými zády. Mohl jsem cítit prohnilý dech na krku. Rychle jsem popadl za kliku. Jenomže jsem pod stresem neovládal svou sílu, takže jsem na ni vyvynul takový tlak, že pod mou rukou nevydržela a s nepříjemnou ránou spadla na zem. 

 Byl jsem uvězněn v pasti. A pak jsem udělal tu největší chybu mého života. V panické hrůze jsem zakřičel ta slova. Spečetil svůj život stvůrnou smlouvou života a smrti. 
,,Budu hrát!" Zhroutil jsem se na zem, když se věci začaly dít. 

 Celý prostor i se zbylým nábytkem a předměty se točil v nikam nevedoucím víru. Podlaha se ztrácela pod nohama. Zavrávoral jsem a spadl na kolena. Bylo to tak realistické, až jsem začal zvracet. Můj žaludek se převracel a překrucoval do všech stran. Hořká pachuť žluči na jazyku vyvolávala ještě silnější reakce, které skončily až o několik dlouhých chvil později.

 Vše se postupně zastavilo. Dveře, stará komoda, skřín, i peřiňák s televizí, vše bylo pryč. Strop a stěny postrádaly barvu. Jediná podlaha zůstala taková, jako vždy. Stará zašedlá prkna, rozpraskaná a vrzající pod váhou desítek let. Obsah mého žaludku, který jsem vyvrhnul, byl pryč. V tu chvíli mi hlavou projela myšlenka, velice děsivá a přesto pravdivá. Není úniku. 

 Pokusil jsem se postavit. Na chvíli se mi zatmělo před očima a můj žaludek udělal ještě další kotrmelec, ale po pár sekundách už jsem vyklepaně stál na svých nohou. A když říkám vyklepaně, myslím tím to, že se má kolena klepala jako pražský krysařík v mínus osmnácti stupních Celsia. Až na ten rozdíl, že mi nebyla zima, nýbrž jsem byl na smrt vyděšený. Nepříjemný pocit mě hryzal do zátylku. 

 Jakoby mě pozorovaly tisíce párů očí. Neviděl jsem je, ale věděl jsem to. Jsem si tím jistý. Nelidská stvoření si mezi ztrouchnivělými prkny brousily své černé drápy a zkažené tesáky. Jejich úzké jazyky žíznily po železné chuti krve. Mé krve. 

 Musel jsem již blouznit. Přímo před sebou jsem viděl, jak se na podlaze zjevil další zažloutlý složený papírek. Mé srdce po chvilce při které jako by přestalo bít, opět začalo pumpovat v neskutečné rychlosti. Sehnul jsem záda a rozklepanou ruku vztáhl po tom kusu papíru. Měl jsem pocit, jako by se mi do ní při tom opatrném pohybu zahryzl nespočet neviditelných stvůr. Text byl opět napsaný starým písmem s inkoustovým perem. Avšak jeho obsah mi potrdil mé největší obavy.