Třináctá hra smrti

2. část

  Z kapsy jsem vytáhl starý klíč a chatu odemkl. Všude okolo mne se kroutily šlahouny všemožných rostlin sahajíc vysoko nad mou hlavou. Když jsem vstoupil dovnitř, ovál mě chladný zatuchlý vzduch shnilého dřeva. Rozsvítil jsem světlo, u něhož jsem se bál, že jednoho dne zapálí celý les. Radši nechci vědět, jak dlouho zde je. Na starém nábytku ležela dvoucentimetrová vrstva prachu. Šel jsem k nejbližšímu oknu a otevřel okenici. Stejně jsem udělal i s ostatními okny a světlo zase zhasl, neboť již nebylo potřeba. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl desáté ráno a mě čekalo tolik práce. S povzdychem jsem začal vynášet všechny věci z chaty rovnou do dodávky. 

   Zkontroloval jsem čas. Blížilo se osm večer a slunce se již sklánělo za špičky stromů. ,,To už je tolik hodin?" Pomyslel jsem si a rozhlédl se po chatě. Ještě tak dva dny práce a bude to hotové. Cítil jsem se tak osaměle...prázdně. Už jsem vycházel z chaty, když v tom jsem si povšiml že stará televize ve vedlejší místnosti vydává nějaké zvuky. ,,Sakra, vždyť ta bedna je mrtvá už čtyři roky," pronesl jsem zmateně, když jsem uviděl, že televize zrní. Uvažoval jsem, že možná ovladač, který vždy býval v peřiňáku se nějakým způsobem o něco stiskl. Zmáčkl jsem knoflík na televizi, abych ji vypnul, ale nedalo mi to. Otevřel jsem peřiňák, ale jediné, co jsem uviděl, byl oblak prachu, který se na mne vyvalil. Když opět usedl a já vykašlal všechen prach z dýchacích cest, začal jsem se prohrabovat v harampádí. Tady je má stará fotka...a starý medvídek z děství a hned pod ním panenka mé mladší sestry...při té vzpomínce se mi do očí nahrnuly slzy. Má sestra zemřela před třinácti lety při autonehodě, společně s mým otcem. Já a matka jsme to přežili, ale není den, kdy bych nelitoval toho, že si mě ten den Bůh nevzal společně s mojí sestrou. 

   Panenku jsem opatrně položil na zem, když to jsem si všiml nepatrného složeného kousku papíru zamotaného ve vlasech panenky.