Chůva ~ Slunečná

~21~

"Jsi v pohodě?" Řekl jsem směrem k Týně.

"J-jo."

"Co je?" Zvedl pohled a já ho pustil.

"Co jsi ji dělal? Seš normální?!" Křičel jsem na něj.

"Líbali jsme se?"

"A myslíš, že ona to chtěla?"

"To je mi úplně jedno!"

"Jak je ti to jedno?!" Ječel jsem.

"Prostě je mi to jedno, vždyť je to moje holka."

"A kolik jich máš?"

"Co je ti do toho!"

"Víš co, vypadni odsud a už se nevracej."

"Nebo co!?" Chytil mě za košili u krku.

"Pusť mě." Varoval jsem ho, ale on nic.

"Srabe." Vyprovokoval mě natolik, že jsem mu prostě jednu natáhl.

"Dost, to stačí!" Vykřikla Týna, ale ten namachrovanej blbeček se chtěl prostě prát. Dal mi pěstí do nosu, což jsem nečekal.

"A dost." Vyjekl jsem a chytil ho za zápěstí. Právě přetekl můj pohár trpělivosti. Všechny tyhle věci jsem si pamatoval z karate, na které jsem začal chodit potom ehm co se stalo v roce 2008. Tehdy jsem po tom udělal ze svého těla nebezpečnou zbraň. A nyní je čas toho využít.
Vyprovodil jsem ho ke dveřím, kde jsem vzal jeho boty. Byl krásně pod mojí mocí. Držel jsem ho za zápěstí za zády. Otevřel jsem dveře a vyhodil ho ven. Stejně tak jeho boty. Opět jsem za ním zamkl.
Skvělý. Dá novinářům ty nejčerstvější informace, ale co už. Vyběhl jsem za Týnou. Celá se klepala. Obejmul jsem si.

"Krvácíš." Řekla tiše.

"To nic není," otřel jsem si nos, "Týnko, teď mě dobře poslouchej. Musíme vypadnout. Jdou po mě novináři."

"Cože?"

"Jednou ti to vysvětlím, ale teď není vhodná chvíle."

"A co to znamená?"

"Sbal si s sebou nějaké věci." Musel jsem ji vzít s sebou, přece ji tu nenechám těm novinářům.

"Jaké věci a kam pojedeme?"

"Pojedeme k nám. Po cestě zavolám tvému tátovi a všechno mu vysvětlím."

"Ale, já musím chodit do školy a tak."

"To domluvím s tvým tatínkem a navíc, máš teď tu ruku, takže..."

"No...dobrá." Vstala z postele a vzala si nějaký batoh. Do něj si začala dávat věci. Odešel jsem z jejího pokoje, abych si mohl sbalit věci. Když jsme to oba měli, tak jsme se přesunuli ke dveřím. Obuli jsme se. Týně jsem vzal tašku a otevřeli jsme dveře. Novináři čekali venku. Na hlavu jsem si dal kapucu.

"Můžete ustoupit." Zařvala Týna. Všichni si nás fotili. Tohle bych od ní nečekal.
Rychle zamkla dveře a šli jsme k autu. Nastoupili jsme a konečně se dostali pryč.

"Proč po tobě tak jdou?"

"Týno, ty si na mě fakt nevzpomínáš?"

"Jsi nějaká zapomenutá slavná osobnost, která se znovu dostala do popředí zájmu diváků a novinářů?"

"Tak nějak."

"Kdo jsi? jak to, že tě neznám?"

"Viděla jsi tu fotku, co máte u televize?"

"Nečekaně, když je tam asi od roku 2006..." Zamyslela jsem se.

"Ale to ty si nemůžeš pamatovat, protože ti byly sotva tři roky na té fotce."

"V roce 2006 mi byly asi čtyři."

"Mě bylo přesně 7 let."

"A teď je ti kolik?"

"Tak to si spočítej."

"To se mi nechce." Už jsme byli na cestě. Jeli jsme přes tu křižovatku, kde se mi stala ta nehoda.

"Nooo, tak to se nedozvíš, že jsi o čtyři roky mladší než hnědý uhlí."

"Hele to by stačilo jo."

~Doufám že se vám líbí budu ráda za každý 💬 a ⭐