Chůva ~ Slunečná

~22~

Janek po chvíli zastavil na lesní cestě. Nikdo z těch novinářů za náma naštěstí nejel.

"Jsi v pohodě?" Sice jsme se do teď normálně bavili, ale zdálo se mi, že to na něj všechno dolehlo.

"Jo jasný pohodička." Měla jsem pocit, že lže.

"Nelži!" Vystoupil ven z auta. Vylezla jsem za ním.

"Seš si jistej?" Podívala jsem se na něj.

"Jo j-jo všechno bude v pohodě." čupnul si a opřel se o kolo auta.

"Jankuuuu."

"Tynoooo."

"Nech toho." Čupla jsem si k němu.

"Čeho přesně?"

"Toho smutnění a tak...stalo se? Stalo."

"Týnko...kdyby jsi věděla o co jde, tak se zachováš stejně."

"Tak mi to vysvětli."

"Teď to nejde."

"A kdy to půjde?"

"Vezmu tě k nám na takový jedno místo. Tam je život lepší. Všechno se tam zdá být lehčí. Můžem si tam o čemkoliv povídat a na staré časy vzpomínat."

"Dobře...tohle jsi si asi připravoval dlouho co?" Řekla jsem nechápavě. Janek si stoupnul a začal s někým telefonovat. Podle toho, co jsem pochopila, tak to byl jeho táta.
Chtěla jsem mu nechat soukromí, a tak jsem si šla sednout do auta. Po chvíli hovor položil a mávnul na mě, že mám jít ven. Znovu jsem vylezla.

"Nechceš se jít projít?"

"Jasně, proč ne." Zavřela jsem dveře od auta a Janek ho dálkovým ovládáním zamkl.

"Potřebuju si vyčistit hlavu."

"To i já." Usmála jsem se na něj.

"Týno, představ si, že se už dlouho o něco snažíš, ale pak ti to všechno překazí partička novinářů."

"O co se snažíš?" Zajímala jsem se o to mezitím, co jsme ruku v ruce šli po té lesní cestě.

"Zůstat 'neviditelný'." Udělal z prstů uvozovky. Tedy pokud to nebyl pokus o dva malé králíčky.

"Chápu, takže se snažíš přijít na to, jak vytvořit neviditelný lektvar a bál jsi se, že to najdou nějací novináři, takže jsi ten recept na něj roztrhal?"

"Tak trochu." Pomalu jsme se začali vracet k autu.

"Jasně chápu, ale nechápu, proč po tom lektvaru tolik jdou?"

"V tomhle případě jsem já ten Lektvar."

"Jo, malinko se začínám ztrácet."

"Vysvětlím ti to úplně všechno, ale ne teď dobře?"

"Dobře, ty pandořino skříňko."

"Pandořino skříňko?"

"A co jsi čekal?"

"Třeba Harry Pottere, když už jsme u těch lektvarů."

"Jasný, takže já jsem někdo, kdo hledá něco, jako je učebnice prince dvojí krve."

"To zase úplně ne."

"Takže, oslovení pandořina skříňka je mnohem výstižnější."

"Jak myslíš." Pokrčil rameny a odemkl auto. Oba jsme si nastoupili a vydali se na cestu.

Janek asi po třičtvrtě hodině zaparkoval na travnatém parkovišti. Oba jsme vystoupili ven a Janek nám vzal věci.

"Tady bydlíš?" Vykřikla jsem, když jsme vylezli ven z auta.

"Přesně tak, naše království."

"To je dokonalý!" Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet žít na statku.

"To jsem rád, že se ti líbí."

"Ano, moc."

Janek mi otevřel dveře a já vstoupila dovnitř. Naskytl se mi pohled na jakousi restauraci nebo hospodu.
"Ahoj Rózo." Usmál se na blondýnu, stojící za barem.

"Ahoj Janku, už jsi zpět? Nějak rychle? A koho to vedeš?"

"Tohle je Týna." Ukázal na mě.

"Dobrý den." Snažila jsem se o úsměv.
"Ahoj, já jsem Róza." Podali jsme si ruce.

"Jdu to tady ještě Týně ukázat a večer nejspíš půjdeme stanovat do lomu."

"Večer, to se mi nezdá jako příliš dobrý nápad, má přijít bouřka a tak."

"Nesmysl, venku není ani mráček." Usmál se Janek a vedl mě k dalším dveřím.

"Dobrý den." Pozdravila jsem. Měla jsem pocit, že to tady znám. Jako bych tu už někdy byla.

~Doufám že se vám líbí budu ráda za každý 💬 a ⭐