Cursed school trip (CZ) ~Stranger Things~

Konečné rozhodnutí

Takže... Ti bystřejší z vás si všimli, že je příběh s Tamarou pryč. Proč? Je to jednoduché, bylo by to hodně zmatené a nevím, jak bych na sebe navázala tuto knihu a knihu přímo o ní. Finální verdikt? Budu pokračovat v této knize, takže vám přináším tento díl ❤️

Poslední odstavec: "Tak nějak." usmál jsem se. Díky demogorgona jsme prošli laborkou a vypustili všechny ostatní subjekty. Vyběhli jsme na ulici směrem k Mikeovu domu. Posbírali jsme celou naši partu a odjeli jsme z města. Nikdo se o nás už nikdy nic nedozvěděl. Výhra? Taky si myslím.

****

Očima Tamary

A víte co? Leda hovno. Vzbudila jsem se na lůžku v tom pekle na zemi a u sebe viděla Brennera.

"K-kde to jsem?" byla jsem zmatená. Vždyť jsem odsud přece utekla. Nebo ne?

"Jsi doma." pousmál se.

"J-jak..?"

"Testujeme novou látku. Vytvořil jsem ti alternativní realitu toho, co nejvíce chceš."

"Já nechci mít rakovinu. Ani nechci, aby někdo unesl Mikea...."

"Byla jsi v kómatu téměř týden. Při vyšší dávce se začnou přidávat nové vjemy."

"Musím za El. Kde je El?!"

"Je ve stejném stavu jako ostatní subjekty."

"Takže v žalostném..."

"Nezahrávej si se mnou! Stačí jediný pokyn a uškvařím ti mozek!" zařval na mě a já ztuhla.

"Hodná holka," usmál se, "Víš, momentálně nemáme moc volných pokojů a dneska přiváží novou dívku. Chtěl jsem se zeptat, jestli bys byla v pohodě s tím, kdyby to byla dočasně tvoje spolubydlící. Pro nováčky to tu není lehké."

"Ne, byla bych ráda." pousmála jsem se. Spolubydlící tu nebývají od toho incidentu s Andreou.

Když jsme ještě měli pokoje po dvou, bydlela se mnou Andrea. Byla usměvavá, vždycky mě povzbuzovala a podporovala. Byla moje nejlepší kamarádka a já jsem neviděla přes její falešný úsměv.

Samozřejmě, tady není nikdo šťastný a vycházíme na chodbu s obrovským strachem, ale nebyla bych schopná si sáhnout na život. 

Andrea uměla hypnotizovat lidi a dodat jim pocit štěstí, i když ona ho neměla.

Jednou jsem po vizitě šla do pokoje a naskytl se mi děsivý pohled. Andrea seděla v rohu místnosti se zapíchlou ostrou tužkou v krku. Byla celá od krve a už se ji nepodařilo zachránit.

Od té doby jsou pokoje po jednom a tupé tužky.

"Desítko?" jeho hlas se mi zařízl do mysli jako nůž.

"Hm?"

"Jdeš?" jen jsem přikývla.

"Pojď, pomůžu ti do pokoje," usmál se a podepřel mě. Z ošetřovny jsme pomalým tempem došli k mému pokoji, kde mě hned po příchodu praštila do očí druhá postel.

"Teď je 7 večer. Zavedeš novou dívku do jídelny? Nikdo tam už teď kromě vás nebude. Nechci, aby se zatím sbližovala s ostatními sub- dívkami a chlapci."

"Já tu nikdy žádné chlapce neviděla..." podivila jsem se.

"Mají jiný režim. Teď tu jen čekej, každou chvíli ti ji přivedu, dobře?"