Cursed school trip (CZ) ~Stranger Things~

Voják

Někdo otevřel dveře. Já jsem nemohla a ani se nechtěla podívat, kdo to je...

****

"Klekni si," rozkázal mi velmi známý hlas. Ano, byl to ten "můj" voják... I když jsem se fakt snažila, nešlo mi se pohnout. Byla jsem paralyzovaná strachem.

"Něco jsem snad řekl!" zařval a kopl mě do žeber. Zaskučela jsem bolestí a mé oči se zalily slzami. Nějak se mi podařilo kleknout.

"Mám tu pro tebe vodu. Pij," dal ublemcaný kelímek přede mě. Já na něj jen zíral, neodvážila jsem se pro vodu natáhnout ruku.

"Hned!" vyjekl a leknutím jsem nadskočila. Pomalu jsem chytla kelímek, usrkla si vody a podívala se na toho muže.

"Do dna," prohlásil důrazně důrazně a vypila jsem to celé, i když to bylo obtížné kvůli tomu, že se mi třásla ruka.

"Odteď mě budeš poslouchat a dělat vše, co ti řeknu, je ti to jasný?!" klekl si ke mně a zadíval se mi do očí. Já jen zakývala hlavou na souhlas. On vzal kelímek a odešel. Nezapomněl za sebou zamknout dveře.

Já jsem ještě pár minut zůstala bez hnutí a potom jsem se zhluboka nadechla. Po tváři mi stekla slza. Ani nevíte, co bych dala za to, kdybych viděla svého otce a objal mě. Je to přece můj otec.

Ano, furt mám chuť ho zabít a choval se ke mně jako ke kusu hadru a ubližoval mi, ale pořád máme nějaký ten "vztah" otce a dcery, který jsem si nepřipustila, že existuje.

Teď mi něco došlo... Co když jsem u něj v laborce, ne protože by mi chtěl ubližovat a záměrně týrat, ale chce mě a ostatní uchránit před Goldmanem? Co když nás chce jen chránit, ale i přesto je v něm ta temná bytost, kvůli které nám ubližuje?

Nikdy bych si nemyslela, že o tom budu tak dumat a že to řeknu, ale co když to je dobrý člověk, jen má rád utrpení druhých?

Jo, asi to moc nedává smysl, ale i přes to, jaké tam máme tresty a podmínky, tak nám chce dopřát prostor a alespoň trochu volnosti - třeba když můžeme být odpoledne na chodbě.

Možná to je někde hluboko člověk s dobrým úmyslem. Těžko říct. Ale rozhodně je lepší člověk než ten GoLdMaN.

Lehla jsem si na záda. Vždy když to udělám a koukám vzhůru, pomůže mi to zhluboka se nadechnout a na zlomek sekundy se cítím volná, nevinná a šťastná.

Měla jsem strašné křeče v břiše. Nutně jsem do toho žaludku něco potřebovala dostat, aby mě už přestal otravovat.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Co by se dalo sníst? Nic tu není. Mám jen nemocniční - to je ono! Utrhla jsem malý asi čtyřcetimetrový kus látky. Zmuchlala jsem ho do kuličky.

Prostě to sním, not a big deal. Dala jsem si to do pusy a snažila se vyprodukovat potřebné množství slin, abych to spolkla.

Po chvíli zkoušení a dušení se mi to povedlo. Zmátla jsem žaludek a přestal kručet. I když se to zdá nemožné, látka mě trochu zasytila.

Musím se odsud dostat, o tom není pochyb. Ale jak? Zapojila jsem veškeré své schopnosti a postavila se na nohy. Všechno mě bolelo, tělo jsem měla samou ránu.

Zazněly kroky přibližující se směrem k mým dveřím. Otevřely se a samozřejmě tam byl ten týpek. Ten, který mi tak moc ublížil.

"Klekni si," rozkázal chladným hlasem. Já na něj jen koukala. On mi zíral přímo do očí a tím na mě vytvářel silný tlak.

Já se snažila zachovat si poker face a neprojevit známku strachu. Moje tělo si ale myslelo něco jiného, takže jsem se klepala, jakobych měla Parkinsona.

"Něco jsem řekl!" zařval. Byla jsem jako připoutaná. Nemohla jsem nic udělat.

"Slyšíš?!" chytl mě pod krkem a zvedal mě výše. Když jsem se začala dusit, naplnil mě vztekem. Veškerý vztek jsem soustředila na něj. Jediným mávnutím ruky jsem mu zlomila vaz.

Spadl na zem a za pár vteřin se nehýbal. Prošacovala jsem mu kapsy a našla tam kartičku s nějakým kódem. Já jsem si promnula krk, za který mi chytil a vydala se na chodbu skrze otevřené dveře, kterými přišel.

Vražda toho vojáka mě oslabila natolik, že jsem se nezmohla na nic víc, než pomalu procházet chodbou kulhavou chůzí.

Musela jsem projít kolem klecí, kde byl mimochodem i Jake. Jakmile mě Jake spatřil, začal řvát, že jsem utekla. Jedním pohybem hlavou jsem ho připravila o život, což mě oslabilo natolik, že jsem přišla o všechny už tak kraťoučké vlasy. Prostě všechny vypadly od kořínků a byla jsem úplně plešatá.

Už i pomalá chůze na mě byla moc, tak jsem se musela přidržovat mříží u klecí. Došla jsem k velkým kovovým dveřím.

Vedle nich byla taková čtečka, nad kterou byl nápis Přiložte identifikační kartu.

Učinila jsem tak a dveře se otevřely. Bylo mi hrozně špatně od žaludku. Prošla jsem tedy dveřmi a přede mnou stály schody nahoru. Světlo bylo jen na chodbě s klecma, takže jsem moc na ty schody neviděla.

Železné dveře se zabouchly a já neviděla vůbec nic. Snažila jsem se nahmatat vypínač, ale nic. Klekla jsem si tedy na čtyři, nahmátla schody a vydala se po čtyřech nahoru.

Podle toho, že už jsem nestoupala do kopce, ale po rovině mi došlo, že jsem konečně vyšla ty schody. Hlavou jsem narazila do dveří, což není úplně ideální.

Zaúpěla jsem bolestí a vydrápala se na nohy. Snažila jsem se opět najít na zdi čtečku na karty. Po chvíli se to povedlo a já dveřmi prošla. Byla jsem v přízemí nějaké budovy, která připomínala školu.

Došla jsem ke zdroji světla, což byl měsíc venku. Nacházela jsem se před skleněnými vchodovými dveřmi přemýšlejíc jak projít, aniž by to vydalo nějaký hluk.

Došla jsem k závěru, že žádné správné řešení neexistuje. Sevřela jsem pravou ruku v pěst a vší silou praštila do skleněných dveří. Vytvořila se tam díra, ale dost malá na to, abych prolezla.

Stalo se přesně to, co jsem nechtěla. Udělalo to hluk a rozběhl se za mnou nějaký sekuriťák. Zaplavila mě vlna bolesti a z mých kloubů teklo spousta krve.

Hlídače jsem zabila téměř hned, ale opět se dostavily vedlejší účinky. Tentokrát jsem se neudržela na nohou a spadla na zem...

Ahoj, teď budu vydávat častěji kapitoly, tak snad vám to nevadí 😉 co si o tomhle konceptu myslíte? Napište mi nějaký feedback do komentářů a kam chcete, aby se příběh uchýlil ❤️

Au revoir, vaše bitchin girl 💫