Cursed school trip (CZ) ~Stranger Things~

Poplach

Naše ruce, konečky prstů se od sebe odtrhly a v tu chvíli na mě dolehl smutek.

****

Cítila jsem, jak upadám do spánku. Jakoby mě někdo praštil tupým předmětem do hlavy. Plácla jsem sebou do lůžka a zanedlouho jsem spala.

Ráno mě vzbudilo slunce pražící do mých očí. Sedla jsem si na postel a podívala se z okna. Konečně nějaké okno s výhledem.

Se zaujetím pozoruji, jak se zelená pláň pod slunečním svitem, který však nestačí na zprůzračnění temného lesa, jež obklopuje Hawkins lab.

Pozoruji prozpěvující ptáčky, motýli, jak je tráva za branami laboratoře posetá lučním kvítím. Jak obláčky na obloze připomínají nejrůznější obrazce.

Svět za laboratoří je tak nádherný a plný života. Lidé si ho, jak jsem vyrozuměla, často neváží. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla na všechno trápení. Ta zelená tráva, ve které bych chtěla chodit bosýma nohama. Těch plodů z jabloně, které bych chtěla ochutnat. Těch písní, které bych chtěla zpívat za soumraků.

Zabrala jsem se do toho natolik, že jsem si ani nevšimla, že někdo stojí za mnou. Byla to sestřička.

"Tamaro," takhle mi už dlouho nikdo neřekl, "musíme udělat převaz a potom si sníš snídani, dobře?" usmála se a já přikývla.

Lehla jsem si do lůžka a sestřička mi začala sundávat obvazy z rukou. Zároveň mi strhávala kusy masa, které se tam přilepily, což šíleně bolelo. Naskytl se mi pohled na mé zjizvené ruce. Bylo mi do pláče.

Potom nanesla hojivou mast a opět mi ruce zavázala. Jsem jako živá mumie, proběhlo mi hlavou. To samé udělala s trupem a nohama.

Na snídani jsem dostala rohlík s máslem, což jsem téměř ihned snědla díky velkému hladu. Lehla jsem si zpět a vrátila se mi snad ta nejhorší vzpomínka.

"A ještě něco," pronesl a začal si rozepínat kalhoty. Nasucho jsem polkla. Bez kapky lítosti to udělal.

"Prosím, nech mě! Bolí to!" řvala jsem a dusila se slzami. Potom mě tam nechal jako využitou hračku.

Při téhle vzpomínce se mi do očí nadraly slzy. Bolí to, tak strašně moc. Ta vzpomínka mě zlomila.

Vtom do pokoje přisla El. Pohlédla jsem na ni svýma pláčem napuchlýma očima a ona se posasila vedle mě.

"Ty už to víš?" ptá se roztřeseným hlasem.

"C-co vím?" vyděšeně odvětím.

"Will... Oni ho šikanují za to, že chodí s holkou odsud... A ty to nejsi..." chytla mě El za ruku. Najednou se mé srdce zastavilo. Píchlo mě u něj tak, jakoby do něj Will tloukl hřebík. Bolest se prohlubovala a v tu chvíli jsem si ze všeho nejvíc přála, abych toho kluka nikdy nepotkala.

Všechny ty krásné chvíle zahodí s nějakou holkou odsud? Ano, já jsem taky holka odsud, ale chápeme se. Teď jsem se cítila jako použitá hračka. Všichni mě jen využívali... Cítím se, jakoby mi dupl na srdce a to se roztříštilo na tisíc kousků.

"Mrzí mě to..." podívala se na mě soucitně El a rukou mi z tváří setřela slané slzy.

"To nemusí..." zašeptala jsem roztřeseným hlasem, jež se mi na konci bolestně zlomil. El si mě přitáhla do objetí a já stále brečela, jako malé dítě. Mé slzy se jí vpíjely do její nemocniční košile.

V objetí mě po chvíli začaly štípat rány poseté na mém bezbranném těle, a tak jsem ucukla.

"Včera," oznamuji roztřeseným hlasem,"včera ke mně mluvil. Celé to byla lež."

~

Už je to týden. Týden, co ležím v nemocnici. Týden, co jsme se s Willem "rozešli" a pořád na něj musím myslet. Byl jako má záchranná síť v moři beznadějně. A teď je pryč.

Nezbyly mi v očích slzy. Už ani nemůžu brečet. Mé spáleniny se trochu zlepšují a Brenner povolil obden návštěvu jedné mé kamarádky. Za tohle jsem mu zrovna vděčná.

Jednou když mi takhle přišla Samara, vešel s ní do místnosti i Brenner. V tu chvíli bylo asi 5 týdnů od vzniku mých popálenin.

"Hádej co," pousmála se Samara a já nervózně polkla.

"Jsi natolik zdravotně způsobilá, abys mohla zpět do laboratoře," pronesl chladně Brenner a pokynul na dva své muže, aby mi pomohli na nohy.

Obvazy jsem stále měla po celém mém těle a pálily mě mé rány. Dva pracovníci si každý přehodil mou ruku přes rameno. Dost mě nadnášeli, takže to nebolelo tak moc.

Odvezli nás výtahem dolů do temné laboratořové části. Dveře se otevřeli a před nimi stály všechny mé kamarádky a nadšeně si mě chtěly přitahnout do objetí, ale Brenner je zarazil.

"Nikdo se jí medotýkejte. Je popálená," prohlásil chladně a ony sklopily pohled k zemi. Muži mě pustili a já svou celou vahou zatížila své zjizvené nohy. Zaúpěla jsem bolestí.

"Za chvíli bude oběd, můžete s ní už jít pomalu do jídelny," oznámil Brenner a odešel. Dva vojáci šli hlídat na chodbu. Holky se mnou došly do jídelny.

Vyzvednu si z pultu platový talířek s dalamánkem, máslem a sýrem. Jdu pomalu za holkama ke stolu.

Sednu si a hladově se pustím do jídla.
~
Je večer a já ležím na své tvrdé posteli pod kousavou přikrývkou. Morgan na posteli vedle mě a už se chystám ke spánku, když vtom ucítím zvláštní zápach. Jakoby se něco pálilo. Okamžitě vstanu z postele a v tu chvíli na nás začne blikat červené světlo.

"Pozor, pozor, tísňové hlášení všem přítomným. Opusťte okamžitě budovu po vyznačených únikových cestách a chráněných schodištích. Zachovejte klid a rozvahu. Chovejte se ohleduplně." zahlásil rozhlas v našem pokoji a dveře se otevřely.

"Co se tu, do prčic, děje?!" vyjekla Morgan. Já ji vzala za ruku a zařvala "Pojď!"

Na chodbách se ozýval bezbožný ryk. Všichni ječeli a pobíhali sem a tam. Mezi námi se motali hasiči. Jeden zařval "Všichni za mnou!" a my se za ním rozběhly. Otevřel velké ocelové dveře, za nimiž se nacházely stočené ocelové schody. Na stropech blikaly zelené šipky směrem ven z budovy.

Vysprintovali jsme schody a před budovou již čekalo klučičí oddělení. Zahlédla jsem Willa a podlomily se mi kolena. Celá udýchaná jsem padla na zem a hned na to jsem zaúpěla, kvůli popálenin.

Morgan si lehla vedle mě. Je jako moje mladší sestra. Pozoruji hvězdy na obloze a vdechuji čerstvý vzduch, ne jako ten vydýchaný oxid uhličitý na našem oddělení. Po celém těle mě šimrá tráva a se slzami v očích se ze široka usměji.

Ahoj, po dlouhé době vám přináším další díl! 💕 Jak se vám daří v době koronaviru? Jak se vám líbí nová kapitola? Jak myslíte, že to dopadne? Co byste na tomto příbehu změnili? Určitě mi napište do komentářů, budu jedině ráda, vždy mě a to motivuje ❤️