Poslední den na Zemi

3.

Z přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře. 

,,Dále,“ zavolala jsem. Dveře se otevřely a do pokoje vešla máma. ,,Potřebuješ něco mami?“ zeptala jsem se bez zájmu. Byla jsem stále naštvaná

,,Je mi to líto Zoe. Sama nechci abys odešla, ale nemůžeme riskovat všechny životy na planetě,“ sedla si vedle mě.

,,Proč si mi to vlastně nikdy neřekla?“ podívala jsem se jí do očí. Bylo v nich vidět zoufalství.

,,Mě to moje matka řekla, když mi bylo 21 let. Chtěla jsem to tak udělat také, ale zapomněla jsem, že tento čas nastane ještě dříve než tvé narozeniny. Ten deník jsem otevřela před pár dny a celou dobu jsem se snažila vymyslet, jak ti to vysvětlit. A také jsem se musela smířit s tím, že přijdu o jednu, ze svých malých holčiček,“ spustily se jí slzy z očí. Nevydržela jsem to. Byla jsem na ni naštvaná, ale tohle si nezasloužila. Musí se vzdát svého dítěte. Žádná matka by si tímhle neměla projít. Objala jsem ji nejpevněji, jak jen jsem mohla.

Takhle jsme seděli další půl hodinu. Loučení nesnáším. A pocit, že je to naposledy mě drtí ještě víc. Nechci se vzdalovat z mámina objetí, ale brzy budu muset. Chci ještě naposledy vidět Henryho.

,,Utíkej, nemáš už času.“ Promluvila najednou máma a odtáhla se.

,,O čem to mluvíš?“ Nechápala jsem.

,,Jdi za Henrym. Rozluč se s ním,“ řekla s úsměvem. ,, Bude to naposledy, co ho uvidíš,“ zvedla se ze země a šla ke dveřím. U nich se zastavila a otočila se na mě. ,,Vrať se před 12 hodinou. Ať si alespoň poslední oběd dáme všichni společně.“

,,Dobře mami.“ S úsměvem jsem přikývla. Jakmile odešla z mého pokoje a popadla jsem kabelku a vyběhla jsem a seběhla jsem schody co nejrychleji dolů. V předsíni jsem si rychle nazula boty a zmizela z domu. Můj cíl byl jasný, táta. Cestu jsem zvládla vcelku rychle. Nechci plýtvat čas couráním. Jeho hrob byl krásně opečovávaný.

Sedla jsem si před něj do tureckého sedu a podívala jsem se na fotku táty.

,, Zase nastala ta chvíle, kdy potřebuji tvou radu. Poslední dva roky se musím se vším vypořádávat sama. Chybíš mi tati. Proč musí o vše přijít. Nejdříve si nás opustil ty a teď je mám opustit já. Tohle si ani máma ani Talia nezaslouží. Přála bych si aby to bylo lehčí.“ Stekla mi po tváři slza, kterou jsem rychle setřela. ,,Věřím, že na nás dohlížíš. Prosím až odejdu, dej mi na ně pozor. Nevím co je pravdy na tom, že je budu moct také hlídat jako hvězda. Proto pro jistotu o to prosím tebe. Vím, že mě nezklameš.“ Postavila jsem se a naposledy položila ruku na jeho náhrobek.

440 slov